6.2.2
Vývoj liberalizace energetického trhu v ČR
Ing. Rostislav Krejcar, Ph.D.
NahoruPočátky liberalizace v Evropě
Liberalizace spočívá ve vytváření jednotného celoevropského konkurenčního prostředí a má za cíl zabezpečení spolehlivých dodávek. Liberalizace přispívá, resp. by měla přispět, k výstavbě nových vedení a investování do posílení přeshraničních kapacit. Charakteristickým znakem liberalizovaného prostředí je právo zákazníků vybrat si svého dodavatele energie.
Proces liberalizace energetických trhů v Evropě byl právně zakotven ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou. Tuto směrnici je možné z dnešního pohledu považovat za tzv. první liberalizační balíček Evropské unie pro oblast energetických trhů.
Směrnice obsahovala společná pravidla pro výrobu, přenos a distribuci elektřiny, stanovovala pravidla vztahující se k organizaci a fungování elektroenergetiky, pravidla o přístupu k trhu s elektřinou. Podstatou liberalizace bylo umožnit třetím stranám, tj. nezávislým výrobcům a oprávněným zákazníkům, svobodné uzavírání bilaterálních obchodů mezi sebou. Směrnice definovala minimální požadavky na postupné otevírání národních trhů ve třech časových krocích. V první fázi si mohli svého dodavatele, resp. odběratele, vybrat zákazníci s roční spotřebou vyšší než 40 GWh. Po třech letech od platnosti směrnice mohli vstoupit do konkurenčního prostředí účastníci s roční spotřebou vyšší než 20 GWh a po 6 letech si svého dodavatele mohli zvolit zákazníci s roční spotřebou elektřiny vyšší než 9 GWh. Členské státy byly povinny výše uvedeným způsobem postupně otevírat energetický trh. Nutno podotknout, že se jednalo pouze o doporučené minimální otevírání trhu a ve většině případů probíhal proces rychleji. Německo a skandinávské země např. otevřely trh najednou, tedy bez principu postupného otevírání jednotlivým skupinám konečných zákazníků. Směrnice umožňovala členským státům možnost výběru přístupu k sítím, a to buď formou přístupu třetích stran, nebo jediného kupujícího.
V případě přístupu třetích stran k soustavě musely členské státy umožnit výrobcům elektřiny, obchodníkům a oprávněným zákazníkům přístup k soustavě, aby mohlo docházet k uzavírání dodávkových kontraktů mezi nimi. Provozovatelé soustav museli v roce následujícím po zavedení směrnice zveřejnit ceny za užívání přenosových a distribučních soustav. V dalších letech měly být zveřejňované ceny založeny na průměrných cenách z minulých období. Členské země mohly zavést i regulovaný systém přístupu třetích stran, který dával oprávněným zákazníkům právo přistoupit k soustavám na základě jednotných zveřejněných tarifů, které byly určeny státními orgány. Tento způsob byl rovnocenný z hlediska přístupu k soustavě. Provozovatel mohl přístup odmítnout, pouze pokud nedisponoval dostatečnou kapacitou. Toto odmítnutí však muselo být vždy řádně zdůvodněno.
Další možností přístupu k sítím byl systém jediného kupujícího, kdy členský stát ustanovil jednu právnickou osobu v rámci území pokrytého provozovatelem soustavy. Členský stát musel zařídit zveřejnění tarifu za použití přenosové soustavy, dále zajistit, aby oprávnění zákazníci mohli uzavírat dodávkové smlouvy s výrobci vně území soustavy, a musel umožnit nezávislým výrobcům přístup k soustavě, aby mohli uzavírat kontrakty s oprávněnými zákazníky vně soustavy. Jedinému kupujícímu bylo možno nařídit, aby koupil elektřinu kontrahovanou oprávněným zákazníkem od výrobce za stejnou cenu, za kterou ji jediný kupující nabízí. Jednalo se tedy o centralizovaný nákup a prodej elektřiny.
Naprostá většina členských států Evropské unie si zvolila stejný liberalizační model, tzv. regulovaný přístup k sítím s autorizačním řízením u nových výrobních kapacit. Tento model byl a stále je obecně považován za nejvýhodnější z hlediska zavedení efektivního konkurenčního trhu s elektřinou v Evropě. Autorizační postup v praxi znamená, že výstavba nových výrobních kapacit závisí pouze na uvážení daného podnikatelského subjektu. Pokud se nějaký investor rozhodne pro výstavbu nového zařízení, musí pouze žádat o udělení autorizace příslušný státní orgán. V České republice o ní rozhoduje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Riziko výstavby nového zdroje však nese plně investor. Opakem je nabídkový postup, který na rozdíl od autorizace ponechává volbu výstavby nových výrobních kapacit v rukou kompetentního státního orgánu. Pokud tento orgán rozhodne na základě odhadu poptávky po elektrické energii o výstavbě nového zdroje, vypíše výběrové řízení. Ve výběrovém řízení uspěje investor, který předloží nejlepší nabídku na výstavbu nového zdroje
NahoruPostupné otevírání energetického trhu v České republice
Liberalizace energetického trhu v České republice prakticky započala v roce 2001. Česká republika se v té době připravovala na vstup do Evropské unie, což v praxi znamenalo, že organizační uspořádání trhu s elektřinou vycházelo již z tehdy platných směrnic Evropského společenství, byť Česká republika vstoupila do Evropské unie až v květnu 2004. Česká republika si jako většina členských…