dnes je 21.11.2024

Input:

Volba úrovně spolehlivosti dodávky z ds případně lds, ve vztahu ke stanovení míry dílčího rizika dodavatele v podmínkách tržního prostředí elektroenergetiky

17.3.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.3.4.11
Volba úrovně spolehlivosti dodávky z ds případně lds, ve vztahu ke stanovení míry dílčího rizika dodavatele v podmínkách tržního prostředí elektroenergetiky

Ing. Vítězslav Šťastný, CSc. a kolektiv

Úvod do problematiky

Tato kapitola se věnuje metodickému pohledu na možnostmi kvantifikované určení rizika dodavatele elektrické energie, vznikajícího v liberalizovaném prostředí, jako důsledek reálné spolehlivosti obecného elektrorozvodného systému (ERS) v konfrontaci s požadavky odběratelů na nadstandardní jakost a spolehlivost dodávky elektrické energie. Seznamuje čtenáře se složitostí problematiky, která pravděpodobně bude v příští etapě vývoje elektroenergetiky v podmínkách liberalizace trhu s elektřinou součástí organizačního a ekonomického modelu energetiky zaváděného dle záměru EU o volném trhu s energiemi v ČR. Tento trend je nedílnou součástí státní energetické politiky (regulovaný přístup třetích osob do přenosových a rozvodných sítí elektroenergetiky) a bude hrát důležitou roli ve sféře smluvních vztahů, podle kterých obchodník se zavazuje za odměnu obstarat zájemci (odběrateli) od vybraného výrobce požadované zboží v kvalitě nadstandardní úrovně.

Doporučené názvosloví

Pro další objasnění předmětné problematiky a seznámení čtenáře se základy řešení doporučujeme nejdříve zavedení jednotného, dále používaného názvosloví. Pro první přiblížení navrhujeme následující názvy a specifikaci znění, a to podle publikací českých a zahraničních:

   
• Riziko v užším slova smyslu riziko představuje možnost záporné odchylky skutečného výsledku (reality) od předpokládaného (očekávaného, prognozovaného) výsledku a tím možnost vzniku ztráty nebo i škody.
v širším slova smyslu je riziko definováno jako rozptyl kolem určité očekávané hodnoty.
• Rizikový management
v užším slova smyslu se jím rozumí pouze aktivní řízení a ovlivňování určité rizikové situace
v širším slova smyslu je rizikový management tvořen rizikovým mamagementem v užším slova smyslu a rizikovým controlingem. Společně tvoří jeden proces. Funkce rizikového managementu a rizikového controlingu se v praxi nedají jednoznačně oddělit.
• Rizikový controling
je systém pro nezávislé měření a monitorování rizikových situací a pro analýzu potenciálních ztrát, které jsou s nimi spojeny
Předmětem rizikového controlingu je provádění měření, analýza, hodnocení a agregování rizik a vydávání příslušných analytických zpráv.

Součástí společného rizikového managementu a controlingu je:

  • Identifikace rizik – cílem tohoto nepřetržitého procesu je, pokud možno úplně a beze zbytku, identifikovat všechny potenciální zdroje ohrožení záměru či cíle, zjistit příčiny vzniku škod a možné velikosti ztrát, neboli provést úplnou inventarizaci rizik ( rizikových situací). Nejvýhodnějším zdrojem informací je statistika o provozních situacích a informace charakterizující zákazníka. Informace o riziku mohou obsahovat jak kvantitativní, tak kvalitativní míru.

  • Hodnocení kvantity se provádí matematicko-statistickou mírou, jejíž výsledek vyjadřuje velikost rizikovosti, která při určitém stupni věrohodnosti (pravděpodobnosti jistoty) a během určitého období (doby potřebné k odstranění rizikové situace) nebude překročena.

  • Kvalitativní stránka je, na základě měření (statistiky), zpravidla hodnocena zařazením rizik do jednotlivých tříd vytvořené expertní škály (na základě zkušeností s přiřazením váhy jednotlivým třídám). Např. v literatuře je uvedena následující škála hodnocení rizik (bohužel však bez udání vhodných příkladů):

    • Rizika ohrožující existenci podniku

    • závažná rizika

    • významná rizika

    • zanedbatelná rizika

Rozdělení rizk do tříd

Z odborné literatury zaměřené na tento obor je převzata škála průmyslových rizik, rozdělující rizika (kvalitativní rozdělení) do tříd podle následující tabulky:

řád rizika důsledek popis
1 přímé ztráty opravy, náhrady
2 ztráty produkce nahraditelné
3 ztráty image
a důvěry
nenahraditelné
4 nepřijatelné
pro subjekt
či společnost
ztráta autorizace

Objektivní hlediska pro klasifikaci rizik

Při klasifikaci (zařazení) podnikatelských rizik elektroenergetických subjektů do jednotlivých tříd je třeba mimo hlediska finanční a ekonomická (riziko finančních trhů, rizika vyplývající ze smluvních vztahů, likvidity zákazníků atd.), sledovat a analyzovat také rizika právní a zejména provozní povahy (obyčejně provázaná vzájemnými interakcemi). V případě uplatnění nových tržních podmínek bude třeba sledovat a analyzovat nově vznikající rizika (povinnost připojení, rozdílnost virtuální roviny obchodní a reálné provozní hladiny atd.).

Pro určité oblasti řízení provozu jsou již v současnosti zpracovány, lépe řečeno v intencích platné legislativy by měly být zpracovány dílčí rizikové směrnice, např v podobě havarijních plánů (součást PPDS, PPLDS jsou plány obrany tzn. předcházení mimořádných nadprojektových provozních stavů a plány obnovy soustavy po poruše “black out"). Podle našeho názoru nejsou pro všechny krizové případy, které s určitou pravděpodobností mohou v provozu ES vzniknout, seriózně zpracovány plány obnovy (tzn směrnice pro obnovu provozu distribučního systému z beznapěťového stavu).

Prvotním předpokladem pro specifikace (identifikace) rizik je vymezení jednotlivých oblastí činnosti subjektu (v tomto případě držitele autorizace pro výrobu a rozvod), ve kterých rizika vznikají, a deklarace nástrojů pro sledování, tzn. pro získávání a jejich charakteristických statistických informací.

Úkolem této kapitoly není souhrnný popis činností, oblastí a výčet z toho vyplývajících konkrétních rizik vznikajících v rámci PDS, nebo PLDS, případně obecně specifikovaného provozovatele distribučního systému. Cílem je zaměřit se pouze na provozní činnosti a z toho ještě na specifický problém vznikajícího podnikatelského rizika spojeného s cílem dodržení určité úrovně spolehlivosti (případně jakosti) dodávky elektřiny vybraným zákazníkům, kteří mají specifické, nadstandardní požadavky na úroveň poskytovaných služeb.

Proto také v dalším textu uváděné škály rizik nepředstavují ani systematický, ani úplný soubor rizik, vyskytujících se v rámci licencovaných (tzn. hlavních či vedlejších činností držitele licence pro rozvod a výrobu elektrické energie (elektroenergického distribučního podniku).

Případné sestavení takového katalogu a zejména pak provedení kvantifikace rizik pro konkrétního držitele licencovaných činností a pro konkrétní distribuční soustavu a následné jejich roztřídění do kategorií podle naléhavosti, může být provedeno jen týmovou prací specialistů, kteří provedou inventarizaci a specifikaci rizik v klíčovém procesu a vedlejších procesech distributora a navrhnou jejich kvantifikaci.

Postup při kvantifikaci rizika

Obecně lze naznačit, pomocí provedených kroků, vhodný postup při kvantifikaci rizika. První fází je identifikace rizika, jeho definování, tzn. fáze vlastního poznání. Navazuje fáze eliminace, obsahující specifikaci, důslednou analýzu příčin vzniku, určení pravděpodobnosti vzniku (stochastický jev), možnosti využití statistických souborů atd. Na základě těchto poznatků lze posoudit možnost redukce vzniku rizikové situace (např. preventivní opatření, užití prognostiky a predikce, rychlost likvidace rizikové situace a kvantifikace těchto a podobných opatření).

Jestliže známe uvedené informace (parametry), můžeme přesně kvantifikovat nebo expertním způsobem odhadnout škody způsobené (vyvolané) tímto rizikem. Např. v případě klíčového procesu (cílem je dodávka produktu či služby zákazníkovi) můžeme při přerušení dodávky určit (odhadem nebo na základě informací zákazníka) vzniklou škodu u zákazníka a rozsah následného finančního vyrovnání, které bude zákazník požadovat po dodavateli produktu či služby. Současně však může být analyzována a kvantifikována možnost snížení finanční "ztráty“ u dodavatele formou určitého "pojištění“, které redukuje pravděpodobnou výši škody vzniklé rizikovou situací na konečnou hodnotu (kvantifikovanou finanční částkou), kterou můžeme označit jako zbytkové riziko.

Zbytkové riziko musí být zahrnuto, přímo nebo nepřímo, do smluvních vztahů, a to vhodnou formou do jednoho ze dvou rozhodujících základních parametrů, jak je naznačeno v následujícím schématu:

TECHNICKÉ PARAMETRY DODÁVKY

EKONOMICKÉ PARAMETRY DODÁVKY

Podobné riziko jako je v případě kvality dodávané elektrické energie (souvisí s připojovacími technickými podmínkami) a garancí za spolehlivost dodávky, je třeba analyzovat i v oblasti systémových a subsystémových služeb (nejen regulace primární, sekundární a terciární, ale i ostatní způsoby a metody regulace napětí, závislost na skutečném rozdělení toků činných a jalových výkonů a jejich vliv na tvorbu skutečných ztrát, které virtuální zprostředkovatelská rovina nerespektuje, někde musí být ohodnocena nezbytná tvorba rezervních výkonů, rezervních přenosových cest, potřebná dimenze prvků, nutnost odstraňování poruch, provádění oprav, údržby, zavádění automatizace a systémů řízení).

Určité činnosti jsou specifickým úkolem subsystému (např. u nadřazené soustavy: primární, sekundární regulace, minutová výkonová rezerva atd.), některé jsou však systémově průřezové (výkonové odlehčování, plány obnovy, ostrovní provoz). Za klasický případ lze považovat již vzpomínanou problematiku regulace napětí. Tu považujeme za klíčový systémový technologický proces úzce související s problematikou bezpečného zásobování zákazníků elektrickou energií. Optimalizace tohoto procesu musí být pojata systémově, jde o spojitý technologický proces od místa výroby, přes řetěz přenosu a distribuce až po místo spotřeby. Optimalizace ovlivňuje velikost provozních nákladů. Nelze optimalizaci systému pojmout jako součet optim jednotlivých subsystémů spojitě svázaných fyzikálními zákony, podle kterých probíhá technologický proces, který má však přímou vazbu na proces optimálního zatěžování prvků ES, konfiguraci síťových systémů, lokalit připojení zdrojů a potřebu vyrábět a přenášet jalové výkony a pod.

Příkladem pro subsystémově pojatý problém inventarizace systémových služeb je zahraniční praxe, tam je specifikována škála systémových služeb vykonávaných z pohledu provozovatele přenosové soustavy. Podobná specifikace se provádí i v našich podmínkách, nelze však doložit objektivně skutečnost, zda např. je problematika specifikována spojitě v celém systému ES.

Problematika specifikace a kvantifikace rizik se v těchto činnostech zkomplikuje v okamžiku, kdy bude mít v elektroenergetice ČR, po ukončení procesu liberalizace, jakýkoliv zákazník možnost volby dodávky výkonu a energie od kteréhokoliv výrobce. Nelze si v tomto případě jednoduše představit činnost nezávislého úřadu (ERÚ nebo OTE), který bude kompetentní zaručit všem zákazníkům nediskriminovaný přístup k “laciné" elektřině, ale zcela jasně si lze představit potíže, které vzniknou tím, že "virtuální“ obchodní rovina, ignorující fyzikální zákony a z jejich působení vyplývající skutečné toky výkonů (a tím i skutečné napěťové poměry v sítích a velikost ztrát) se bude pohybovat v jiné skutečnosti než provozní reálná rovina, která při řízení naopak fyzikální skutečnost musí respektovat. Čím více se budou tyto dvě roviny lišit, tím větší riziko vyplyne pro subjekty podílející se na smluvních podmínkách dodávky elektřiny odběrateli. A tím obtížnější bude ekonomická kvantifikace tohoto rizika. Hodnotové ocenění nebude zanedbatelné, může způsobit cenový zvrat "laciné“ elektřiny, nabízené výrobcem na trhu právě oceněním skutečných velikostí ztrát. Nejasnost vznikne také při ekonomické kvantifikaci ztrát výkonu a energie.

Z toho vyplývá, že jedním z aspektů zahrnutých do rizik vznikajících u subjektů zabývajících se distribucí elektřiny, je stanovení poplatků za systémové (subsystémové, síťové) služby. Do doby, než bude zpracováno novelizované znění primárních a sekundárních legislativních dokumentů (znění energetického zákona a prováděcích přihlášek atd.), není možné uvažovat o přesné identifikaci možných rizik (snad jen hypoteticky). Lze pouze usuzovat, co je nebo bude důležité pro to, aby legislativa jednoznačně určila odpovědnost smluvních subjektů za dodržení smluvních podmínek v oblasti spolehlivosti dodávky a jakosti dodávané elektrické energie, kdo ponese riziko za nedodávku a jak bude riziko ekonomicky kvantifikovatelné. Také musí být zcela jednoznačně určen podíl výrobce, provozovatele přenosové soustavy a provozovatele distribučních systémů na celkové úrovni spolehlivosti.

Orientaci na zákazníka jedním dechem deklarují téměř všechny regionální distribuční společnosti a to nejen zahraniční, ale i tuzemské . Tato skutečnost se objevuje i v právech a povinnostech dodavatelů a uživatelů distribučních soustav a prioritou se stává zajištění spolehlivého zásobování zákazníků. Ve vyhlášce č. 306/2001 Sb. V je deklarován standard jakosti a spolehlivosti dodávky, který musí mít zaručený každý zákazník připojený na síť držitele licence na distribuci elektřiny.

Znamená to prohlubovat orientaci na požadavky zákazníka na dodávanou elektrickou energii, zvyšovat standard služeb, racionalizovat provoz a jeho řízení a zvyšovat úroveň klíčových a podpůrných procesů. Obvykle se jedná o dva procesy:

  1. Proces řízení služeb obsahující obchodní činnosti se zákazníky

  2. Dodávky elektrické energie zahrnující provozně technické činnosti nezbytné z pohledu zákazníka

Podle publikace jednoho z největších distributorů v ES ČR je v oblasti distribuce jakost elektrické energie chápána jako hodnota, na kterou má zákazník právo, nikoliv jako atribut, za nějž si musí připlatit. V sektoru veřejných služeb je úroveň služeb definována, z pohledu zákazníka, několika parametry:

  1. jakostí dodané elektrické energie, úroveň je deklarována technickými jednotkami a hodnotami uvedenými v normách a standardech, ČSN EN 50 160

  2. úrovní spolehlivosti dodávky (standard je uveden ve vyhlášce ERÚ č. 306/2001 Sb.)

  3. v oblasti služeb spojených s prodejem elektřiny jsou standardy služeb definované ve vyhlášce citované v bodě b)

  4. v oblasti stavebně montážních prací (služeb prováděných obvykle 100% dceřinou společností), je úroveň jakosti definována ISO

  5. v oblasti ekologie je třeba dosahovat standardu ISO řady 14 000

Strategickým cílem jsou úspory nákladů. Mezi různé nástroje patří standardizace v provozu, montáži, údržbě. Dosahování úspor však nesmí ohrozit bezpečné zásobování energií. Při volbě optimálního připojení nových zákazníků (tzn. při výběru vhodného zařízení, dimenzi prvků, volbě jejich provozních vlastností a tvorbě konfigurace síťových systémů ) je třeba přihlížet ke kvantitativním a kvalitativním nadstandardním požadavkům, zohlednit všechna rizika, která se během realizace odběru mohou vyskytnout (odlišný konečný požadavek zákazníka na velikost odebíraného výkonu a časový průběh odebírané energie) a která mohou způsobit odlišné reálné provozní poměry v systému a tím možnost hospodárného využití prvků distribuční sítě.

V zahraničních publikacích je uváděno, že pro návratnost kapitálu bude třeba uvažovat kratší dobu než dosud a také doba provozního využití v délce 30–40 roků již nebude udržitelná, lze se však domnívat, že tyto zásady nelze prosazovat jednoznačně. Doba 30 až 40 let je obvyklou dobou technické životnosti, tomu úměrné jsou i obvyklé periody bezrevizního provozu prvků, na druhé straně vyššímu výskytu rizika při odhadu růstu nově připojovaných odběrů a spotřeby a také růstu počtu odběrů s vyššími (nadstandardními) požadavky na kvalitu a spolehlivost dodávky (úroveň služeb) by měl provozovatel síťových systémů čelit vhodnou konfigurací sítě s možností bezproblémového "zahuštění“ trafostanic do konfigurace dle náhle vznikající potřeby.

U současných zařízení se těžko může předvídat technologický zvrat v jejich výrobě, který by mohl způsobit podstatné snížení ceny, spíše lze očekávat, že provozní problémy a snaha provozovatele splnit standardy kvality a vyhovět nadstandardním požadavkům vybraných zákazníků na nadstandardní úroveň spolehlivosti, povede ke zvyšování hladiny zkratových výkonů na jednotlivých napěťových stupních a tím zákonitě k vyšším pořizovacím cenám rozvodného zařízení.

Při úvahách o snižování celkových provozních nákladů je třeba vycházet z algoritmu jejich výpočtu, tedy z inventarizace dílčích nákladů podílejících se na konečné hodnotě. Jako protiváha se s velkou pravděpodobností může objevit vyšší poruchovost a tím se zvýší i riziko. Rozhodujícím způsobem se na konečné velikosti provozních nákladů podílí zejména:

  1. investiční náklady

  2. náklady na přípravu a vlastní projekt

  3. náklady na vlastní provoz sítě (náklady na údržbu, revizní práce, prevenci, odstraňování)

Obecná definice rizika, podnikatelské riziko – faktor tržní ekonomiky

Definujme nejprve pojem rizika v obecném pojetí:

  • v užším slova smyslu riziko představuje možnost záporné odchylky skutečného výsledku (reality) od předpokládaného (očekávaného, prognozovaného) výsledku a tím možnost vzniku ztráty nebo škody.

  • v širším slova smyslu je riziko deklarováno jako rozptyl kolem určité očekávané hodnoty.

Ačkoliv potenciální účastníci trhu sdílí bezesporu mnoho činností s jedním společným cílem, v určitém, ale významném ekonomickém pohledu tržního prostředí, je nezbytné na ně pohlížet jako na protivníky. Sám tento fakt nutí subjekty zúčastňující se “soutěže" na libovolném tržním segmentu k činnosti, která se v mnohých ohledech stává rozhodující pro jeho úspěšnost. Touto činností je bezesporu sběr a vyhodnocování informací. V mnoha ekonomických modelech rozhodování firmy nebo spotřebitele se a priori předpokládá, že se v průběhu rozhodovacího procesu setkáváme pouze s informacemi deterministického charakteru. Uvažuje se tedy dokonalá informovanost, se kterou pak operujeme jako se vstupem do modelů různých typů a charakteru. V praxi však bývá informovanost často chatrná. I když často můžeme zlepšit kvalitu svých rozhodnutí prozíravým shromažďováním informací, je téměř nemožné získat všechny potenciálně důležité informace. I pokud se nám tuto činnost sběru informací teoreticky podaří provádět se 100 % efektivitou, je podstatná část prvků z množiny shromážděných informací typu nejistoty (rizika) nebo neurčitosti. Zdá se tedy, že není podstatné, kolik času strávíme shromažďováním informací, protože většinu rozhodnutí jsme nakonec nuceni vykonat bez vyčerpávajících vědomostí a v relevantních alternativách. Informace deterministického charakteru a informace charakteru nejistoty či neurčitosti, respektive jejich poměr, určují i konstrukci adekvátních modelů ekonomické činnosti firem v příslušném segmentu trhu. Obecně lze konstatovat, že existují dva základní filozofické přístupy, ze kterých vychází i strategie ekonomických modelů:

  • První přístup vychází z primárnosti existence náhodnosti a neurčitosti v rozvoji společnosti. Předpokládá se, že subjekt rozhodování může rozvoj komplexního systému pouze pasivně předvídat (vytvářet prognózy), a to s větší či menší pravděpodobností úspěchu. Z toho logicky vyplývá, že modelování komplexních systémů se provádí téměř výhradně jako stochastické. Uvedený přístup je typický pro ideální (čistý) volný trh, bez jakékoliv státní či jiné regulace.

  • Druhý přístup je filozoficky odlišný a je založen na metafyzické představě, že v reálném světě existují pouze příčinně nutné, tj. jednoznačně determinované vazby. Jde o laplaceovský pohled, který se však dostal do výrazného rozporu s vědeckými objevy 20. století. V ekonomice se toto pojetí projevuje (někdy méně zjevně) absolutizováním příčinně-nutných vazeb (příčina r následek) a neuznáváním vazeb náhodných nebo neurčitých. Tento přístup byl typický pro absolutně plánované hospodářství.

V reálné ekonomice, v závislosti na typu ekonomického systému jako subsystému společenského, je zřejmé, že ani jeden ze dvou krajních filozofických přístupů nebude využíván. Lze spíše očekávat jejich "mix“ a to v závislosti na míře regulace ekonomického systému. V každém případě, podle názoru autorů, je exaktně zřejmé, že využitím plánování – zejména strategického – a stejně tak regulace jako složky řízení lze snížit míru nejistoty či neurčitosti při rozhodování o strategii či taktice rozvoje nebo řízení komplexního hospodářského systému.

Z předchozí stručné a zjednodušené analýzy vyplývá exaktní závěr. V závislosti na míře regulace ekonomického subsystému, tj. i jeho jednotlivých segmentů, je v tržní ekonomice trvale přítomen faktor podnikatelského rizika. Pro jeho identifikaci či zmenšení velikosti jeho vlivu na rozhodování účastníků je nezbytné s tímto rizikem "počítat“, tzn. při konstrukci ekonomických modelů v různých situacích váhu tohoto faktoru s

Nahrávám...
Nahrávám...