6.3.4.11
Volba úrovně spolehlivosti dodávky z ds případně lds, ve
vztahu ke stanovení míry dílčího rizika dodavatele v podmínkách tržního
prostředí elektroenergetiky
Ing. Vítězslav Šťastný, CSc. a kolektiv
NahoruÚvod do problematiky
Tato kapitola se věnuje metodickému pohledu na možnostmi
kvantifikované určení rizika dodavatele elektrické energie, vznikajícího v
liberalizovaném prostředí, jako důsledek reálné spolehlivosti obecného
elektrorozvodného systému (ERS) v konfrontaci s požadavky odběratelů na
nadstandardní jakost a spolehlivost dodávky elektrické energie. Seznamuje
čtenáře se složitostí problematiky, která pravděpodobně bude v příští etapě
vývoje elektroenergetiky v podmínkách liberalizace trhu s elektřinou součástí
organizačního a ekonomického modelu energetiky zaváděného dle záměru EU o
volném trhu s energiemi v ČR. Tento trend je nedílnou součástí státní
energetické politiky (regulovaný přístup třetích osob do přenosových a
rozvodných sítí elektroenergetiky) a bude hrát důležitou roli ve sféře
smluvních vztahů, podle kterých obchodník se zavazuje za odměnu obstarat
zájemci (odběrateli) od vybraného výrobce požadované zboží v kvalitě
nadstandardní úrovně.
NahoruDoporučené názvosloví
Pro další objasnění předmětné problematiky a seznámení čtenáře se
základy řešení doporučujeme nejdříve zavedení jednotného, dále používaného
názvosloví. Pro první přiblížení navrhujeme následující názvy a specifikaci
znění, a to podle publikací českých a zahraničních:
Součástí společného rizikového managementu a controlingu je:
-
Identifikace rizik – cílem tohoto nepřetržitého procesu
je, pokud možno úplně a beze zbytku, identifikovat všechny potenciální zdroje
ohrožení záměru či cíle, zjistit příčiny vzniku škod a možné velikosti ztrát,
neboli provést úplnou inventarizaci rizik ( rizikových situací). Nejvýhodnějším
zdrojem informací je statistika o provozních situacích a informace
charakterizující zákazníka. Informace o riziku mohou obsahovat jak kvantitativní, tak kvalitativní míru.
-
Hodnocení kvantity se provádí matematicko-statistickou
mírou, jejíž výsledek vyjadřuje velikost rizikovosti, která při určitém
stupni věrohodnosti (pravděpodobnosti jistoty) a během určitého období (doby
potřebné k odstranění rizikové situace) nebude překročena.
-
Kvalitativní stránka je, na základě měření
(statistiky), zpravidla hodnocena zařazením rizik do jednotlivých tříd
vytvořené expertní škály (na základě zkušeností s přiřazením váhy jednotlivým
třídám). Např. v literatuře je uvedena následující škála hodnocení rizik
(bohužel však bez udání vhodných příkladů):
NahoruRozdělení rizk do tříd
Z odborné literatury zaměřené na tento obor je převzata škála
průmyslových rizik, rozdělující rizika (kvalitativní rozdělení) do tříd podle
následující tabulky:
NahoruObjektivní hlediska pro klasifikaci rizik
Při klasifikaci (zařazení) podnikatelských rizik
elektroenergetických subjektů do jednotlivých tříd je třeba mimo hlediska
finanční a ekonomická (riziko finančních trhů, rizika vyplývající ze smluvních
vztahů, likvidity zákazníků atd.), sledovat a analyzovat také rizika právní a
zejména provozní povahy (obyčejně provázaná vzájemnými interakcemi). V případě
uplatnění nových tržních podmínek bude třeba sledovat a analyzovat nově
vznikající rizika (povinnost připojení, rozdílnost virtuální roviny obchodní a
reálné provozní hladiny atd.).
Pro určité oblasti řízení provozu jsou již v současnosti
zpracovány, lépe řečeno v intencích platné legislativy by měly být zpracovány
dílčí rizikové směrnice, např v podobě havarijních plánů (součást PPDS, PPLDS
jsou plány obrany tzn. předcházení mimořádných nadprojektových provozních stavů
a plány obnovy soustavy po poruše “black out"). Podle našeho názoru nejsou pro
všechny krizové případy, které s určitou pravděpodobností mohou v provozu ES
vzniknout, seriózně zpracovány plány obnovy (tzn směrnice pro obnovu provozu
distribučního systému z beznapěťového stavu).
Prvotním předpokladem pro specifikace (identifikace) rizik je
vymezení jednotlivých oblastí činnosti subjektu (v tomto případě držitele
autorizace pro výrobu a rozvod), ve kterých rizika vznikají, a deklarace
nástrojů pro sledování, tzn. pro získávání a jejich charakteristických
statistických informací.
Úkolem této kapitoly není souhrnný popis činností, oblastí a výčet
z toho vyplývajících konkrétních rizik vznikajících v rámci PDS, nebo PLDS,
případně obecně specifikovaného provozovatele distribučního systému. Cílem je
zaměřit se pouze na provozní činnosti a z toho ještě na specifický problém
vznikajícího podnikatelského rizika spojeného s cílem dodržení určité úrovně
spolehlivosti (případně jakosti) dodávky elektřiny vybraným zákazníkům, kteří
mají specifické, nadstandardní požadavky na úroveň poskytovaných služeb.
Proto také v dalším textu uváděné škály rizik nepředstavují ani
systematický, ani úplný soubor rizik, vyskytujících se v rámci licencovaných
(tzn. hlavních či vedlejších činností držitele licence pro rozvod a výrobu
elektrické energie (elektroenergického distribučního podniku).
Případné sestavení takového katalogu a zejména pak provedení
kvantifikace rizik pro konkrétního držitele licencovaných činností a pro
konkrétní distribuční soustavu a následné jejich roztřídění do kategorií podle
naléhavosti, může být provedeno jen týmovou prací specialistů, kteří provedou
inventarizaci a specifikaci rizik v klíčovém procesu a vedlejších procesech
distributora a navrhnou jejich kvantifikaci.
NahoruPostup při kvantifikaci rizika
Obecně lze naznačit, pomocí provedených kroků, vhodný postup při
kvantifikaci rizika. První fází je identifikace rizika, jeho definování, tzn. fáze vlastního poznání. Navazuje fáze eliminace, obsahující
specifikaci, důslednou analýzu příčin vzniku, určení pravděpodobnosti vzniku
(stochastický jev), možnosti využití statistických souborů atd. Na základě
těchto poznatků lze posoudit možnost redukce vzniku rizikové situace (např.
preventivní opatření, užití prognostiky a predikce, rychlost likvidace rizikové
situace a kvantifikace těchto a podobných opatření).
Jestliže známe uvedené informace (parametry), můžeme přesně
kvantifikovat nebo expertním způsobem odhadnout škody způsobené (vyvolané)
tímto rizikem. Např. v případě klíčového procesu (cílem je dodávka produktu či
služby zákazníkovi) můžeme při přerušení dodávky určit (odhadem nebo na základě
informací zákazníka) vzniklou škodu u zákazníka a rozsah následného finančního
vyrovnání, které bude zákazník požadovat po dodavateli produktu či služby.
Současně však může být analyzována a kvantifikována možnost snížení finanční
"ztráty“ u dodavatele formou určitého "pojištění“, které redukuje
pravděpodobnou výši škody vzniklé rizikovou situací na konečnou hodnotu
(kvantifikovanou finanční částkou), kterou můžeme označit jako zbytkové
riziko.
Zbytkové riziko musí být zahrnuto, přímo nebo nepřímo, do
smluvních vztahů, a to vhodnou formou do jednoho ze dvou rozhodujících
základních parametrů, jak je naznačeno v následujícím schématu:
TECHNICKÉ PARAMETRY DODÁVKY
EKONOMICKÉ PARAMETRY DODÁVKY
Podobné riziko jako je v případě kvality dodávané elektrické
energie (souvisí s připojovacími technickými podmínkami) a garancí za
spolehlivost dodávky, je třeba analyzovat i v oblasti systémových a
subsystémových služeb (nejen regulace primární, sekundární a terciární, ale i
ostatní způsoby a metody regulace napětí, závislost na skutečném rozdělení toků
činných a jalových výkonů a jejich vliv na tvorbu skutečných ztrát, které
virtuální zprostředkovatelská rovina nerespektuje, někde musí být ohodnocena
nezbytná tvorba rezervních výkonů, rezervních přenosových cest, potřebná
dimenze prvků, nutnost odstraňování poruch, provádění oprav, údržby, zavádění
automatizace a systémů řízení).
Určité činnosti jsou specifickým úkolem subsystému (např. u
nadřazené soustavy: primární, sekundární regulace, minutová výkonová rezerva
atd.), některé jsou však systémově průřezové (výkonové odlehčování, plány
obnovy, ostrovní provoz). Za klasický případ lze považovat již vzpomínanou
problematiku regulace napětí. Tu považujeme za klíčový systémový
technologický proces úzce související s problematikou bezpečného zásobování
zákazníků elektrickou energií. Optimalizace tohoto procesu musí být pojata
systémově, jde o spojitý technologický proces od místa výroby, přes řetěz
přenosu a distribuce až po místo spotřeby. Optimalizace ovlivňuje velikost
provozních nákladů. Nelze optimalizaci systému pojmout jako součet optim
jednotlivých subsystémů spojitě svázaných fyzikálními zákony, podle kterých
probíhá technologický proces, který má však přímou vazbu na proces optimálního
zatěžování prvků ES, konfiguraci síťových systémů, lokalit připojení zdrojů a
potřebu vyrábět a přenášet jalové výkony a pod.
Příkladem pro subsystémově pojatý problém inventarizace
systémových služeb je zahraniční praxe, tam je specifikována škála systémových
služeb vykonávaných z pohledu provozovatele přenosové soustavy. Podobná
specifikace se provádí i v našich podmínkách, nelze však doložit objektivně
skutečnost, zda např. je problematika specifikována spojitě v celém systému
ES.
Problematika specifikace a kvantifikace rizik se v těchto
činnostech zkomplikuje v okamžiku, kdy bude mít v elektroenergetice ČR, po
ukončení procesu liberalizace, jakýkoliv zákazník možnost volby dodávky výkonu
a energie od kteréhokoliv výrobce. Nelze si v tomto případě jednoduše
představit činnost nezávislého úřadu (ERÚ nebo OTE), který bude kompetentní
zaručit všem zákazníkům nediskriminovaný přístup k “laciné" elektřině, ale
zcela jasně si lze představit potíže, které vzniknou tím, že "virtuální“
obchodní rovina, ignorující fyzikální zákony a z jejich působení
vyplývající skutečné toky výkonů (a tím i skutečné napěťové poměry v sítích a
velikost ztrát) se bude pohybovat v jiné skutečnosti než provozní reálná
rovina, která při řízení naopak fyzikální skutečnost musí respektovat. Čím
více se budou tyto dvě roviny lišit, tím větší riziko vyplyne pro subjekty
podílející se na smluvních podmínkách dodávky elektřiny odběrateli. A tím
obtížnější bude ekonomická kvantifikace tohoto rizika. Hodnotové ocenění nebude
zanedbatelné, může způsobit cenový zvrat "laciné“ elektřiny, nabízené výrobcem
na trhu právě oceněním skutečných velikostí ztrát. Nejasnost vznikne také při
ekonomické kvantifikaci ztrát výkonu a energie.
Z toho vyplývá, že jedním z aspektů zahrnutých do rizik vznikajících u subjektů zabývajících se distribucí elektřiny, je stanovení
poplatků za systémové (subsystémové, síťové) služby. Do doby, než bude
zpracováno novelizované znění primárních a sekundárních legislativních
dokumentů (znění energetického zákona a prováděcích přihlášek atd.), není možné
uvažovat o přesné identifikaci možných rizik (snad jen hypoteticky). Lze pouze
usuzovat, co je nebo bude důležité pro to, aby legislativa jednoznačně určila
odpovědnost smluvních subjektů za dodržení smluvních podmínek v oblasti
spolehlivosti dodávky a jakosti dodávané elektrické energie, kdo ponese riziko
za nedodávku a jak bude riziko ekonomicky kvantifikovatelné. Také musí být
zcela jednoznačně určen podíl výrobce, provozovatele přenosové soustavy a
provozovatele distribučních systémů na celkové úrovni spolehlivosti.
Orientaci na zákazníka jedním dechem deklarují téměř všechny
regionální distribuční společnosti a to nejen zahraniční, ale i tuzemské . Tato
skutečnost se objevuje i v právech a povinnostech dodavatelů a uživatelů
distribučních soustav a prioritou se stává zajištění spolehlivého zásobování
zákazníků. Ve vyhlášce č. 306/2001 Sb. V je deklarován standard jakosti
a spolehlivosti dodávky, který musí mít zaručený každý zákazník připojený na
síť držitele licence na distribuci elektřiny.
Znamená to prohlubovat orientaci na požadavky zákazníka na
dodávanou elektrickou energii, zvyšovat standard služeb, racionalizovat provoz
a jeho řízení a zvyšovat úroveň klíčových a podpůrných procesů. Obvykle se
jedná o dva procesy:
-
Proces řízení služeb obsahující obchodní
činnosti se zákazníky
-
Dodávky elektrické energie zahrnující provozně technické
činnosti nezbytné z pohledu zákazníka
Podle publikace jednoho z největších distributorů v ES ČR je v
oblasti distribuce jakost elektrické energie chápána jako hodnota, na kterou má
zákazník právo, nikoliv jako atribut, za nějž si musí připlatit. V sektoru
veřejných služeb je úroveň služeb definována, z pohledu zákazníka, několika
parametry:
-
jakostí dodané elektrické energie, úroveň je deklarována
technickými jednotkami a hodnotami uvedenými v normách a standardech, ČSN EN 50
160
-
úrovní spolehlivosti dodávky (standard je uveden ve vyhlášce
ERÚ č. 306/2001 Sb.)
-
v oblasti služeb spojených s prodejem elektřiny jsou standardy
služeb definované ve vyhlášce citované v bodě b)
-
v oblasti stavebně montážních prací (služeb prováděných
obvykle 100% dceřinou společností), je úroveň jakosti definována ISO
-
v oblasti ekologie je třeba dosahovat standardu ISO řady 14
000
Strategickým cílem jsou úspory nákladů. Mezi různé nástroje patří
standardizace v provozu, montáži, údržbě. Dosahování úspor však nesmí ohrozit
bezpečné zásobování energií. Při volbě optimálního připojení nových zákazníků
(tzn. při výběru vhodného zařízení, dimenzi prvků, volbě jejich provozních
vlastností a tvorbě konfigurace síťových systémů ) je třeba přihlížet ke
kvantitativním a kvalitativním nadstandardním požadavkům, zohlednit všechna
rizika, která se během realizace odběru mohou vyskytnout (odlišný konečný
požadavek zákazníka na velikost odebíraného výkonu a časový průběh odebírané
energie) a která mohou způsobit odlišné reálné provozní poměry v systému a tím
možnost hospodárného využití prvků distribuční sítě.
V zahraničních publikacích je uváděno, že pro návratnost kapitálu
bude třeba uvažovat kratší dobu než dosud a také doba provozního využití v
délce 30–40 roků již nebude udržitelná, lze se však domnívat, že tyto zásady
nelze prosazovat jednoznačně. Doba 30 až 40 let je obvyklou dobou technické
životnosti, tomu úměrné jsou i obvyklé periody bezrevizního provozu prvků, na
druhé straně vyššímu výskytu rizika při odhadu růstu nově připojovaných odběrů
a spotřeby a také růstu počtu odběrů s vyššími (nadstandardními) požadavky na
kvalitu a spolehlivost dodávky (úroveň služeb) by měl provozovatel síťových
systémů čelit vhodnou konfigurací sítě s možností bezproblémového "zahuštění“
trafostanic do konfigurace dle náhle vznikající potřeby.
U současných zařízení se těžko může předvídat technologický zvrat
v jejich výrobě, který by mohl způsobit podstatné snížení ceny, spíše lze
očekávat, že provozní problémy a snaha provozovatele splnit standardy kvality a
vyhovět nadstandardním požadavkům vybraných zákazníků na nadstandardní úroveň
spolehlivosti, povede ke zvyšování hladiny zkratových výkonů na jednotlivých
napěťových stupních a tím zákonitě k vyšším pořizovacím cenám rozvodného
zařízení.
Při úvahách o snižování celkových provozních nákladů je třeba
vycházet z algoritmu jejich výpočtu, tedy z inventarizace dílčích nákladů
podílejících se na konečné hodnotě. Jako protiváha se s velkou pravděpodobností
může objevit vyšší poruchovost a tím se zvýší i riziko. Rozhodujícím způsobem
se na konečné velikosti provozních nákladů podílí zejména:
-
investiční náklady
-
náklady na přípravu a vlastní projekt
-
náklady na vlastní provoz sítě (náklady na údržbu, revizní
práce, prevenci, odstraňování)
Obecná definice rizika, podnikatelské riziko – faktor tržní
ekonomiky
Definujme nejprve pojem rizika v obecném pojetí:
-
v užším slova smyslu riziko představuje možnost záporné
odchylky skutečného výsledku (reality) od předpokládaného (očekávaného,
prognozovaného) výsledku a tím možnost vzniku ztráty nebo škody.
-
v širším slova smyslu je riziko deklarováno jako
rozptyl kolem určité očekávané hodnoty.
Ačkoliv potenciální účastníci trhu sdílí bezesporu mnoho činností
s jedním společným cílem, v určitém, ale významném ekonomickém pohledu tržního
prostředí, je nezbytné na ně pohlížet jako na protivníky. Sám tento fakt nutí
subjekty zúčastňující se “soutěže" na libovolném tržním segmentu k činnosti,
která se v mnohých ohledech stává rozhodující pro jeho úspěšnost. Touto
činností je bezesporu sběr a vyhodnocování informací. V mnoha ekonomických
modelech rozhodování firmy nebo spotřebitele se a priori předpokládá, že se v
průběhu rozhodovacího procesu setkáváme pouze s informacemi deterministického
charakteru. Uvažuje se tedy dokonalá informovanost, se kterou pak operujeme
jako se vstupem do modelů různých typů a charakteru. V praxi však bývá
informovanost často chatrná. I když často můžeme zlepšit kvalitu svých
rozhodnutí prozíravým shromažďováním informací, je téměř nemožné získat všechny
potenciálně důležité informace. I pokud se nám tuto činnost sběru informací
teoreticky podaří provádět se 100 % efektivitou, je podstatná část prvků z
množiny shromážděných informací typu nejistoty (rizika) nebo neurčitosti. Zdá
se tedy, že není podstatné, kolik času strávíme shromažďováním informací,
protože většinu rozhodnutí jsme nakonec nuceni vykonat bez vyčerpávajících
vědomostí a v relevantních alternativách. Informace deterministického
charakteru a informace charakteru nejistoty či neurčitosti, respektive jejich
poměr, určují i konstrukci adekvátních modelů ekonomické činnosti firem v
příslušném segmentu trhu. Obecně lze konstatovat, že existují dva základní
filozofické přístupy, ze kterých vychází i strategie ekonomických modelů:
-
První přístup vychází z primárnosti existence náhodnosti a
neurčitosti v rozvoji společnosti. Předpokládá se, že subjekt rozhodování může
rozvoj komplexního systému pouze pasivně předvídat (vytvářet prognózy), a to s
větší či menší pravděpodobností úspěchu. Z toho logicky vyplývá, že modelování
komplexních systémů se provádí téměř výhradně jako stochastické. Uvedený
přístup je typický pro ideální (čistý) volný trh, bez jakékoliv státní či jiné
regulace.
-
Druhý přístup je filozoficky odlišný a je založen na
metafyzické představě, že v reálném světě existují pouze příčinně nutné, tj.
jednoznačně determinované vazby. Jde o laplaceovský pohled, který se však
dostal do výrazného rozporu s vědeckými objevy 20. století. V ekonomice se toto
pojetí projevuje (někdy méně zjevně) absolutizováním příčinně-nutných vazeb
(příčina r následek) a neuznáváním vazeb náhodných nebo neurčitých. Tento
přístup byl typický pro absolutně plánované hospodářství.
V reálné ekonomice, v závislosti na typu ekonomického systému jako
subsystému společenského, je zřejmé, že ani jeden ze dvou krajních
filozofických přístupů nebude využíván. Lze spíše očekávat jejich "mix“ a to v
závislosti na míře regulace ekonomického systému. V každém případě, podle
názoru autorů, je exaktně zřejmé, že využitím plánování – zejména strategického
– a stejně tak regulace jako složky řízení lze snížit míru nejistoty či
neurčitosti při rozhodování o strategii či taktice rozvoje nebo řízení
komplexního hospodářského systému.
Z předchozí stručné a zjednodušené analýzy vyplývá exaktní závěr.
V závislosti na míře regulace ekonomického subsystému, tj. i jeho jednotlivých
segmentů, je v tržní ekonomice trvale přítomen faktor podnikatelského
rizika. Pro jeho identifikaci či zmenšení velikosti jeho vlivu na
rozhodování účastníků je nezbytné s tímto rizikem "počítat“, tzn. při
konstrukci ekonomických modelů v různých situacích váhu tohoto faktoru s
…