2019/1019, Doporučení Komise o modernizaci budov

10.2019.1019

2019/1019, Doporučení Komise o modernizaci budov

Evropský parlament, Rada Evropské unie

 Nahoru1. ÚVOD

Směrnice 2010/31/EU (dále jen "směrnice o energetické náročnosti budov") podporuje snižování energetické náročnosti budov včetně technických systémů budov. Směrnice především upřesňuje, na které systémy se požadavky mají uplatnit, a obsahuje konkrétní ustanovení, která zajistí, aby byly tyto systémy navrhovány, dimenzovány, instalovány a upravovány způsobem, který optimalizuje energetickou náročnost. Pro systémy, které mají obzvlášť významný dopad na energetickou náročnost, směrnice rovněž vyžaduje inspekce, které pravidelně sledují jejich účinnost. Elektronické monitorování a kontrolu chápe jako možnou alternativu k inspekcím.

Směrnice 2012/27/EU (dále jen "směrnice o energetické účinnosti") obsahovala ustanovení o renovaci budov a dlouhodobých strategiích na mobilizaci investic do renovací vnitrostátních fondů budov.

Směrnice o energetické náročnosti budov a o energetické účinnosti byly pozměněny směrnicí (EU) 2018/844, která vstoupila v platnost dne 9. července 2018 a která posiluje výše uvedené prvky a rozšiřuje typy systémů, jejichž náročnost je třeba optimalizovat. Rovněž posiluje úlohu elektronického monitorování, automatizace a kontroly a obsahuje další požadavky, které podpoří zavádění infrastruktury pro dobíjení elektrických vozidel v parkovištích budov.

Kvůli rozšíření působnosti definice technických systémů budov tak, aby se vztahovala na více systémů, a obecnější potřebě zohlednit vývoj budov a energetického systému bylo třeba aktualizovat rámec směrnice o energetické náročnosti budov pro výpočet energetické náročnosti budov. To především znamená lepší transparentnost výpočtů a certifikátů energetické náročnosti, zejména pokud jde o výpočet primárních energetických faktorů.

Cílem tohoto doporučení je pomoci zajistit úplné provádění a prosazování právních předpisů Unie v oblasti energetiky. Uvádí pokyny, jak chápat a provést směrnici o energetické náročnosti budov ve vnitrostátním právu, konkrétně její ustanovení, která se týkají technických systémů budov a jejich inspekcí, včetně: požadavků na instalaci samoregulačních zařízení a systémy automatizace a kontroly budov (článek 8 a články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov), dobíjecí infrastrukturu pro elektromobilitu (článek 8 směrnice o energetické náročnosti budov) a výpočet primárních energetických faktorů (příloha I směrnice o energetické náročnosti budov).

Pokyny uvedené v této příloze představují názor útvarů Komise. Nemění účinky směrnice o energetické náročnosti budov a není jimi dotčen závazný výklad článků 2, 8, 14 a 15 a přílohy I směrnice o energetické náročnosti budov poskytnutý Soudním dvorem.

 Nahoru2. TECHNICKÉ SYSTÉMY BUDOV A JEJICH INSPEKCE, VČETNĚ POŽADAVKŮ NA INSTALACI SAMOREGULAČNÍCH ZAŘÍZENÍ A SYSTÉMŮ AUTOMATIZACE A KONTROLY BUDOV

2.1. Účel: zajištění optimálního výkonu technických systémů budov a podpora řízení energií a vnitřního prostředí

Směrnice o energetické náročnosti budov obsahuje ustanovení o požadavcích na technické systémy budov a o posuzování a dokumentaci náročnosti systému, jejichž cíl je dvojí. Zaprvé, cílem posuzování a dokumentace náročnosti systému je zajistit, aby byly technické systémy budov vhodně navržené, instalované a zadané tak, aby se optimalizovala jejich skutečná náročnost. Zadruhé je jejich cílem zajistit, aby byly veškeré zásahy, které mohou mít dopad na náročnost technického systému budovy, vysledovány a zdokumentovány. To je důležité, neboť z pohledu majitele se jedná o hodnotné informace, které rovněž usnadní posouzení náročnosti budovy jako celku (např. v souvislosti s certifikací energetické náročnosti).

Změna směrnice o energetické náročnosti budov rozšiřuje působnost běžných inspekcí technických systémů budov. Cílem těchto inspekcí je vyhodnotit náročnost systémů. Inspekce by také měly identifikovat problémy, navrhovat řešení nebo zlepšující opatření a zapisovat výsledky inspekcí do zprávy pro budoucí využití.

Směrnice o energetické náročnosti budov obsahuje požadavky na instalaci samoregulačních zařízení, která dokáží regulovat vnitřní teplotu v budovách, aby se zajistilo lepší řízení spotřeby energie při snížení nákladů. Kromě toho obsahuje požadavek na instalaci systémů automatizace a kontroly budov ve všech (existujících i nových) jiných než obytných budovách, které mají vyšší jmenovitý výkon otopných soustav a systémů větrání a klimatizace, než je stanovená hranice. Systémy automatizace a kontroly budov totiž vedou k významným úsporám energií, zlepšují řízení vnitřního prostředí a jsou samy o sobě přínosné pro majitele i pro uživatele budov, především velkých jiných než obytných budov.

2.2. Působnost ustanovení týkajících se technických systémů budov a jejich inspekcí, samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov

Tento pododdíl připomíná působnost a obsah těchto ustanovení a případně upozorňuje na rozdíly, které vznikly v důsledku změn vyplývajících ze směrnice (EU) 2018/844.

2.2.1. Technické systémy budov: systémové požadavky, posuzování a dokumentace celkové energetické náročnosti (článek 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před změnou: Před schválením změn ukládal čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov členským státům povinnost stanovit systémové požadavky na celkovou náročnost, řádnou instalaci a odpovídající dimenzování, úpravu a kontrolu technických systémů budov. Tato povinnost se týkala technických systémů budov instalovaných ve stávajících budovách a členské státy mohly rovněž rozhodnout o jejich uplatňování na technické systémy instalované v nových budovách. Kromě toho před schválením změn čl. 2 bod 3 směrnice o energetické náročnosti budov definoval technický systém budovy jako "technické zařízení určené k vytápění, chlazení, větrání, pro teplou vodu či k osvětlení budovy nebo ucelené části budovy nebo pro kombinaci těchto účelů".

Po změně: Pokud jde o technické systémy budov, článek 8 směrnice o energetické náročnosti budov byl nahrazen, přičemž je vhodné se zaměřit na toto:

a) ustanovení o požadavcích na technický systém budovy v čl. 8 odst. 1 zůstávají bez významných změn (s výjimkou systémů, v jejichž případě se musely uplatňovat systémové požadavky uvedené ve druhém pododstavci, který byl zrušen);

b) nové znění aktualizuje a rozšiřuje definici "technického systému budovy" (čl. 2 bod 3);

c) nové znění zavádí nová ustanovení o posuzování a dokumentaci celkové náročnosti technického systému budovy (čl. 8 odst. 9).

2.2.2. Technické systémy budov: inspekce (články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před změnou:

Článek 14 směrnice o energetické náročnosti budov stanovoval požadavky na inspekce otopných soustav s jmenovitým výkonem vyšším než 20 kW. Četnost inspekcí musely členské státy určovat na základě typu soustavy, jmenovitého výkonu, nákladů na inspekce a odhadovaných úspor energií. Inspekce otopných soustav s jmenovitým výkonem vyšším než 100 kW musely probíhat alespoň každé dva roky. Členské státy rovněž mohly umožnit nižší četnost inspekcí systémů, které používaly elektronické monitorovací a řídicí systémy. Podle čl. 14 odst. 4 si mohly členské státy jako alternativu k inspekcím zvolit, že přijmou opatření, která zajistí, aby bylo uživatelům poskytnuto poradenství o výměně kotlů, dalších změnách otopné soustavy a o alternativních řešeních pro posouzení účinnosti a vhodného dimenzování kotle. Celkový dopad takového přístupu musel být stejný jako očekávaný dopad inspekcí.

Článek 15 směrnice stanovoval požadavky na inspekce klimatizačních systémů s jmenovitým výkonem vyšším než 12 kW. Četnost inspekcí musely členské státy určovat na základě typu systému, jmenovitého výkonu, nákladů na inspekce a odhadovaných úspor energií. Členské státy mohly umožnit nižší četnost inspekcí systémů, které používaly elektronické monitorovací a řídicí systémy. Podle čl. 15 odst. 4 si mohly členské státy jako alternativu k inspekcím zvolit, že přijmou opatření, která zajistí, aby uživatelům bylo poskytnuto poradenství o výměně klimatizačních systémů a dalších souvisejících změnách, včetně inspekcí k posouzení účinnosti a vhodného dimenzování systému. Celkový dopad takového přístupu musel být stejný jako očekávaný dopad inspekcí.

Po změně:

Čl. 1 odst. 7 směrnice (EU) 2018/844 nahrazuje ustanovení článku 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov týkající se inspekcí.

Podle článku 14 směrnice o energetické náročnosti budov již nejsou vyžadovány inspekce otopných soustav a kombinovaných systémů pro vytápění a větrání s jmenovitým výkonem 70 kW či nižším. Podle stejného článku musí i nadále probíhat pravidelné inspekce otopných soustav či kombinovaných systémů pro vytápění a větrání s jmenovitým výkonem vyšším než 70 kW. Směrnice o energetické náročnosti budov umožňuje výjimky pro tyto případy:

a) systémy, které spadají do působnosti smluvních ujednání o energetické účinnosti (či podobných) v souladu s čl. 14 odst. 2;

b) systémy provozované provozovatelem služby či sítě v souladu s čl. 14 odst. 2;

c) systémy v jiných než obytných budovách vybavených systémy automatizace a kontroly, v souladu s čl. 14 odst. 4 a čl. 14 odst. 6;

d) systémy v obytných budovách se specifickými funkcemi monitorování a řídicími funkcemi, v souladu s čl. 14 odst. 5 a čl. 14 odst. 6.

Podle článku 15 směrnice o energetické náročnosti budov již nejsou vyžadovány inspekce klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání s jmenovitým výkonem 70 kW či nižším. Podle stejného článku musí i nadále probíhat pravidelné inspekce klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání s jmenovitým výkonem vyšším než 70 kW. Směrnice o energetické náročnosti budov umožňuje výjimky pro tyto případy:

a) systémy, které spadají do působnosti smluvních ujednání o energetické účinnosti (či podobných) v souladu s čl. 15 odst. 2;

b) systémy provozované provozovatelem služby či sítě v souladu s čl. 15 odst. 2;

c) systémy v jiných než obytných budovách vybavených systémy automatizace a kontroly v souladu s čl. 15 odst. 4 a čl. 15 odst. 6;

d) systémy v obytných budovách se specifickými funkcemi monitorování a řídicími funkcemi, v souladu s čl. 15 odst. 5 a čl. 15 odst. 6.

2.2.3. Požadavky týkající se instalace samoregulačních zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před změnou: Neuplatní se (tato ustanovení byla zavedena až v novém znění).

Po změně: Článek 1 směrnice (EU) 2018/844 zavádí nové požadavky související s instalací samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov v budovách, které splňují konkrétní podmínky. Podle třetího pododstavce čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov musí členské státy konkrétně vyžadovat instalaci samoregulačních zařízení ve všech nových budovách a ve stávajících budovách při výměně zdrojů tepla, pokud je to technicky a ekonomicky proveditelné.

2.2.4. Požadavky týkající se instalace systémů automatizace a kontroly budov (čl. 14 odst. 4 čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před změnou: Neuplatní se (tato ustanovení byla zavedena až v novém znění).

Po změně: Podle čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov musí členské státy požadovat instalaci systémů automatizace a kontroly budov ve všech jiných než obytných budovách, v nichž činí jmenovitý výkon otopných a klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro vytápění a větrání a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání více než 290 kW. V souladu s čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov to je třeba provést do 31. prosince 2025, pokud je to technicky a ekonomicky proveditelné (více pokynů ohledně proveditelnosti při plnění požadavků viz oddíl 2.3.4).

2.3. Chápání ustanovení týkajících se technických systémů budov a jejich inspekcí, samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov

2.3.1. Požadavky na technické systémy budovy a posuzování a dokumentaci jejich celkové energetické náročnosti (článek 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.3.1.1. Rozšíření definice "technického systému budovy" (čl. 2 bod 3 směrnice o energetické náročnosti budov)

Povinnosti vyplývající z čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov se uplatní na technické systémy budov ve smyslu čl. 2 bodu 3. Podle této definice se "technickým systémem budovy" rozumí "technické zařízení budovy nebo její ucelené části určené k vytápění prostor, chlazení prostor, větrání, přípravě teplé vody, zabudovanému osvětlení, automatizaci a kontrole budov, výrobě elektrické energie na místě nebo kombinace těchto systémů, včetně systémů, které využívají energii z obnovitelných zdrojů".

"Technický systém budovy" byl ve směrnici o energetické náročnosti budov definován již před poslední změnou jejího znění. Směrnice o energetické náročnosti budov tuto definici aktualizuje: použitím jiné formulace pro některé systémy s cílem upřesnit jejich působnost a jejím rozšířením, aby zahrnovala i další systémy ("technické zařízení pro automatizaci a kontrolu budov" a "technické zařízení pro výrobu elektrické energie na místě").

Následující tabulka shrnuje změny této definice, k nimž v rámci směrnice o energetické náročnosti budov došlo:

Tabulka 1

Změny definice "technického systému budovy" v rámci směrnice o energetické náročnosti budov

Koncept "výroby elektrické energie na místě" v rámci směrnice o energetické náročnosti budov by měl být vykládán ve smyslu článku 15 směrnice o elektřině (2) pojednávajícího o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektrickou energií, která upravuje status, práva a povinnosti spotřebitelů elektrické energie, kteří rovněž vlastní výrobní jednotky, a ve smyslu pojmu "aktivních zákazníků" v rámci stejné směrnice.

2.3.1.2. Nové technické systémy budov ve směrnici o energetické náročnosti budov (čl. 2 bod 3 a čl. 2 bod 3a směrnice o energetické náročnosti budov)

Definice technických systémů budovy byla rozšířena o technické zařízení k automatizaci a kontrole budov a o technické zařízení k výrobě elektrické energie na místě.

a) "Systémy automatizace a kontroly budov" jsou definovány v čl. 2 bodě 3a směrnice o energetické náročnosti budov: ""systémem automatizace a kontroly" [se rozumí] systém sestávající ze všech produktů, softwaru a inženýrských služeb, které mohou podporovat energeticky účinný, hospodárný a bezpečný provoz technických systémů budovy pomocí automatického ovládání a usnadněním jejich manuálního řízení";

b) "systémy výroby elektrické energie na místě" odkazují na systémy, které jsou navrženy k výrobě elektrické energie, jsou instalovány v budově či ve vymezeném prostoru, na němž se budova nachází, a jsou v určité míře s budovou a jejími elektrickými rozvody spojeny (3). Mezi takové systémy patří především fotovoltaické panely (např. střešní fotovoltaické panely), zařízení kombinované mikrovýroby tepla a elektřiny (mikrokogenerace) a malé větrné turbíny.

2.3.1.3. Užitečné definice: "otopná soustava" a "klimatizační systém" (čl. 2 bod 15a a čl. 2 bod 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

Kromě definice technického systému budovy obsahuje článek 2 směrnice o energetické náročnosti budov také definice otopné soustavy a klimatizačního systému (4):

a) ""Otopnou soustavou" [se rozumí] kombinace prvků, které jsou potřebné pro vnitřní úpravu vzduchu, při níž je zvyšována teplota (5)".

b) ""klimatizačním systémem" [se rozumí] kombinace prvků, které jsou potřebné pro vnitřní úpravu vzduchu, při níž je teplota regulována nebo může být snižována (6)".

2.3.1.4. Kdy se povinnosti uplatní? (čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov)

Ustanovení o technických systémech budov v čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov se uplatní při instalaci, nahrazení nebo modernizaci technického systému budovy.

Povšimněte si, že podmínky, které musí být splněny, aby se tyto povinnosti uplatnily, se vztahují pouze k technickým systémům budov jako takovým, a nikoli k typu dotčené budovy nebo její ucelené části. Definice technického systému budovy jasně stanoví, že technický systém budovy je zařízení v budově či v její ucelené části, z čehož vyplývá, že ustanovení, která platí pro technické systémy budov, se uplatní v dotčené budově či její ucelené části bez ohledu na typ či vlastnosti budovy.

Ustanovení o stanovení systémových požadavků je však závazné pouze s ohledem na technické systémy budov ve stávajících budovách. Záleží na členských státech, zda se tuto povinnost rozhodnou rozšířit také na technické systémy budov v nových budovách.

2.3.1.5. Význam pojmů (čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov)

Nová ustanovení o dokumentaci náročnosti systému (čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov) a ustanovení o stanovení systémových požadavků použijí některé shodné koncepty: "celková energetická náročnost", "instalace", "nahrazení" a "modernizace". Význam těchto pojmů je v nových ustanoveních stejný. Tyto pojmy by proto měly být na vnitrostátní úrovni provedeny stejným způsobem jako v ustanoveních o stanovení systémových požadavků.

Ustanovení o dokumentaci náročnosti systému rovněž používají pojem "pozměněná část", který odkazuje na konkrétní část (tj. prvek) systému, která je modernizací systému dotčena. To je důležité pouze v souvislosti s modernizací systému, nikoli při jeho instalaci či nahrazení.

2.3.2. Inspekce otopných a klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro vytápění a větrání a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání (články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.3.2.1. Vývoj ustanovení směrnice o energetické náročnosti budov o inspekcích (články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

Hlavní změny požadavků na inspekce zavedené ve směrnici o energetické náročnosti budov jsou tedy souhrnně tyto: 1) různé prahové hodnoty pro inspekce, 2) zavedení inspekcí větracích systémů pro kombinované systémy pro vytápění (klimatizaci) a větrání, 3) větší zaměření na běžné provozní podmínky a 4) větší význam systémů automatizace a kontroly budov a elektronických monitorovacích a řídicích systémů.

Čl. 14 odst. 3 a čl. 15 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov jako alternativu k inspekcím uvádí možnost, aby si členské státy zvolily alternativní opatření, která zajistí, že uživatelům bude poskytnuto poradenství. Ustanovení směrnice o energetické náročnosti budov o alternativních opatřeních jsou podobná těm, která směrnice obsahovala před poslední změnou.

Členské státy, které se rozhodnou uplatňovat alternativní opatření, musí nicméně zajistit, aby byl jejich dopad stejný jako dopad inspekcí vykonávaných podle čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov (to zahrnuje například nové prahové hodnoty, kombinované systémy pro vytápění a větrání, výjimky atd.).

Ustanovení článku 15 směrnice o energetické náročnosti budov jsou téměř shodná s ustanoveními článku 14. Jediným rozdílem je, že článek 14 se týká otopných soustav, zatímco článek 15 klimatizačních systémů. Členské státy by proto měly uplatňovat doporučení pro inspekce otopných soustav uvedená v článku 14 na inspekce klimatizačních systémů v článku 15 (nebo na případná alternativní opatření). Z toho vyplývá, že odkazy na otopné soustavy se rovněž uplatní na klimatizační systémy a odkazy na zdroje tepla nebo kotle se rovněž uplatní na chladicí zařízení či chladiče. Aby se zabránilo nadbytečnostem, zabývají se následující oddíly hlavně inspekcí otopných soustav podle článku 14, na klimatizační systémy podle článku 15 se samostatně odkazuje pouze v nezbytných případech.

2.3.2.2. Jmenovitý výkon (čl. 2 bod 17 a články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

"Jmenovitý výkon" je definován v čl. 2 bodu 17 směrnice o energetické náročnosti budov.

V případě vytápění a klimatizace se jmenovitým výkonem rozumí maximální výkon (uvedený v kW) během provozu udávaný výrobcem systému (7):

a) jmenovitý výkon otopné soustavy;

b) jmenovitý výkon klimatizačního systému.

V příslušných případech se práh pro jmenovitý výkon uplatní pro každý systém zvlášť (vytápění, klimatizace, kombinované vytápění a klimatizace a větrání).

Pokud se používají kombinované systémy, měl by jmenovitý výkon odrážet kapacitu kombinace systémů, jak je upřesněno v oddílech 2.3.2.3 a 2.3.2.4.

Jeden systém obvykle zahrnuje více jednotek, které fungují společně. V takovém případě jmenovitý výkon odpovídá součtu jmenovitých výkonů jednotlivých jednotek.

2.3.2.3. Otopné soustavy a kombinované systémy pro vytápění a větrání (článek 14 směrnice o energetické náročnosti budov)

Poslední změnou směrnice o energetické náročnosti budov došlo k rozšíření působnosti inspekcí, které se nyní vztahují také na větrací část kombinovaných systémů pro vytápění a větrání.

Členské státy, které již používají své režimy inspekcí, by působnost samotné otopné soustavy již měly mít definovánu v souvislosti s provedením ve vnitrostátním právu. Podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov musí zahrnovat veškeré přístupné části, např. zdroj tepla, řídicí systém a oběhové čerpadlo.

Směrnice o energetické náročnosti budov rovněž požaduje inspekce větrání v kombinovaných systémech pro vytápění a větrání. Vzhledem k tomu, že se jedná o nový požadavek, měly by členské státy určit typy systémů, které budou od nynějška považovány za kombinované systémy pro vytápění a větrání.

Pojem kombinovaných systémů pro vytápění a větrání je třeba chápat tak, aby zahrnoval tyto kategorie:

a) Typ 1: systémy větrání spojené s otopnou soustavou. Jedná se o systémy složené z jedné či více ventilačních jednotek, které přivádějí upravený vzduch do vytápěného prostoru (vytápěných prostor) a které jsou spojeny s alespoň jedním zdrojem tepla, jehož teplo se využívá k úpravě vzduchu. Příklady tohoto typu systému: kotel + ventilační jednotka + koncové jednotky (fan-coily/fan-konvektory/radiátory) nebo kotel + VAV systém;

b) Typ 2: systémy větrání koordinované s otopnou soustavou. Tyto systémy mají alespoň jednu ventilační jednotku přivádějící upravený vzduch do vytápěného prostoru (vytápěných prostor). Systém větrání je připojen k nezávislému zdroji tepla (např. vyhrazený kotel nebo tepelné čerpadlo) nebo využívá vnitřní zdroj tepla (např. elektrický odpor). Prostor se vytápí především systémem, který využívá jiný zdroj tepla. Ačkoli otopná soustava a systém větrání nesdílí stejné zdroje tepla, fungují integrovaným a koordinovaným způsobem (např. pokud jde o časový rozvrh, teplotu na výstupu nebo průtok). Příklady tohoto typu systému: střešní jednotky (s proměnným objemem či průtokem chladicí látky) + ventilační jednotky;

c) Typ 3: systémy větrání nezávislé na otopné soustavě. Jedná se o systémy, v nichž je systém větrání na otopné soustavě zcela nezávislý, a to jak s ohledem na zdroj tepla, tak na fungování. Příklady tohoto typu systému: systémy pouze pro odvětrání, systémy pro přívod vzduchu i odvětrání (bez předchozího zahřátí).

Systémy typu 1 by se měly považovat za kombinované systémy pro vytápění a větrání. To znamená, že se uplatní požadavky směrnice o energetické náročnosti budov (stanovit to pomáhá 35. bod odůvodnění směrnice (EU) 2018/844). Bez ohledu na podíl tepla využitého systémem větrání jsou otopná soustava i systém větrání plně zapojeny do přívodu tepla v rámci budovy. Tento typ systému vyžaduje důkladnou integraci mezi větráním a vytápěním s cílem přiměřeně zaopatřit vnitřní prostředí co nejúčinněji, především za typických nebo průměrných provozních podmínek. Inspekce takových systémů představují dobrou příležitost určit způsoby, jak dosáhnout úspory energie při nižších nákladech (metoda low hanging fruit).

Také systémy typu 2 by se měly považovat za kombinované systémy pro vytápění a větrání. A to především proto, že je zapotřebí vhodné integrace provozu otopných soustav a systémů větrání. Podobně jako v případě systémů typu 1 představuje inspekce dobrou příležitost určit způsoby, jak dosáhnout úspory energie při nižších nákladech na provádění.

Systémy typu 3 by se neměly považovat za kombinované systémy pro vytápění a větrání. V těchto případech by otopná soustava a systém větrání měly pro účely směrnice o energetické náročnosti budov být považovány za samostatné a oddělené systémy.

Obecně lze říci, že systémy typu 1 a 2 jsou běžnější v jiných než obytných budovách (např. kancelářích, nákupních centrech atd.), zatímco systémy typu 3 jsou běžnější v obytných budovách.

Jmenovitý výkon kombinovaných systémů pro vytápění a větrání by měl být součtem jmenovitých výkonů různých zdrojů tepla instalovaných v systému (8).

Výpočet jmenovitého výkonu systému závisí na typu systému. V případě systémů typu 1 a 3 je rozhodujícím faktorem velikost zdroje tepla. V případě systémů typu 2 by měla být velikost zdroje tepla přičtena k velikosti samostatného zdroje tepla systému větrání (např. elektrické ohřívače, solární termální panely atd.). Je tomu tak proto, že topný výkon obou prvků se využívá ke kompenzaci tepelných ztrát v upravovaném prostoru.

Směrnice o energetické náročnosti budov neupřesňuje, do jaké míry se inspekce uplatní na aspekty systému, pokud jde o řízení a úpravu vzduchu (např. potrubí, klapky nebo vzduchové filtry). Bylo by ovšem vhodné, aby je nezávislý odborník do inspekce i přesto zahrnul, a to alespoň do určité míry s ohledem na přístupnost systému a dostupné možnosti energetických úspor. V praxi se mohou jednotlivé součásti kombinovaného systému pro vytápění a větrání nacházet na jednom místě nebo v bezprostřední blízkosti. Vzhledem k tomu, že inspektoři budovu navštěvují osobně, přidaná pracovní zátěž a náklady jsou omezené, zatímco příležitosti k úsporám energie dobré.

2.3.2.4. Kombinované systémy pro vytápění a klimatizaci a větrání (články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti)

Je běžné, že systém větrání je propojen jak s otopnou soustavou, tak s klimatizačním systémem.

V členských státech, jež se rozhodly provádět inspekce jak otopných soustav, tak klimatizačních systémů, může být větrání předmětem dvojí inspekce (jednou spolu s otopnou soustavou a podruhé s klimatizačním systémem). Takovému scénáři dvojích inspekcí by se mělo zabránit, aby se omezila zátěž budovy a jejích uživatelů.

Kombinované systémy pro vytápění a klimatizaci a větrání by měly být ideálně podrobeny jediné návštěvě odborníka, jehož kvalifikace jej opravňuje k oběma druhům inspekce. Nebude-li to možné, doporučuje se, aby byl systém větrání podroben inspekci odborníkem kvalifikovaným k provádění inspekcí klimatizačních systémů.

V členských státech, které se rozhodly pro jeden typ systému provádět inspekce a pro druhý uplatnit alternativní opatření, riziko dvojích inspekcí nevzniká. Inspekce by nicméně měla zajistit, aby se cykly vytápění a chlazení v systému větrání navzájem nerušily.

Aby bylo možné stanovit, zda se systém nachází nad nebo pod prahovou hodnotou 70 kW, měly by být příslušné jmenovité výkony vytápění a chlazení posuzovány odděleně. Kombinovaný systém pro vytápění a klimatizaci s jmenovitým výkonem pro vytápění 50 kW a jmenovitým výkonem pro chlazení 30 kW by například byl pod prahovou hodnotou pro inspekce jak pro vytápění, tak pro klimatizaci. Kombinovaný systém s jmenovitým výkonem pro vytápění 80 kW a jmenovitým výkonem pro chlazení 30 kW by se nacházel nad prahovou hodnotou pro inspekce pro vytápění, ale pod prahovou hodnotou pro inspekce pro klimatizace.

Důvodem pro toto oddělené posuzování je skutečnost, že směrnice o energetické náročnosti budov posuzuje otopné soustavy a klimatizační systémy samostatně (článek 14 otopné soustavy a článek 15 klimatizační systémy). Ve směrnici o energetické náročnosti budov neexistují žádná ustanovení, která by tyto systémy posuzovala společně. Ačkoli tedy takové kombinované systémy mohou v praxi určitě existovat, musí být přesto na základě článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov posuzovány zvlášť, včetně příslušných požadavků na inspekce, podávání zpráv, pravidelnosti, certifikace inspektorů atd.

2.3.2.5. Tepelná čerpadla a střešní jednotky (čl. 2 bod 18 a články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

Ustanovení čl. 2 bodu 18 směrnice o energetické náročnosti budov tepelné čerpadlo definuje jako "stroj, přístroj nebo zařízení, které přenáší teplo z přirozeného prostředí, jako je ovzduší, voda nebo půda, do budov nebo průmyslových zařízení tím, že obrací přirozené sdílení tepla, takže se teplo přenáší z prostředí s nižší teplotou do prostředí s vyšší teplotou. V případě reverzibilních tepelných čerpadel může jít rovněž o sdílení tepla z budovy do přirozeného prostředí". Tepelná čerpadla tedy mohou fungovat jako generátory otopných soustav i klimatizačních systémů, ačkoli v některých případech mohou poskytovat pouze jednu, nebo druhou funkci. Vzhledem ke své schopnosti poskytovat jak vytápění, tak chlazení mohou tepelná čerpadla spadat do působnosti článku 14 i článku 15.

Pokud se tepelné čerpadlo využívá jako zdroj tepla v systému, který poskytuje pouze vytápění, pak by měl systém spadat do působnosti článku 14. To by byl například případ tepelného čerpadla, které vytváří teplo pro vytápění a pro přípravu teplé vody.

Pokud se tepelné čerpadlo využívá jako zdroj tepla či chlazení v systému, který poskytuje vytápění i klimatizaci, pak by měl systém spadat do působnosti článku 15.

Střešní jednotky jsou zvláštní kategorií tepelných čerpadel a běžně se využívají v poměrně velkých jiných než obytných budovách. Fungují jako tepelná čerpadla, a navíc mohou poskytovat vytápění i chlazení zároveň. Měly by vždy spadat do působnosti článku 15.

2.3.2.6. Výkon při typických nebo průměrných provozních podmínkách (36. bod odůvodnění, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před přijetím změn udával 26. bod odůvodnění směrnice o energetické náročnosti budov, že "[p]ravidelná údržba a inspekce otopných soustav a klimatizačních systémů kvalifikovanými pracovníky přispívá k udržování jejich správného provozu v souladu se specifikacemi výrobku, a tím zajišťuje optimální výkon z hlediska environmentálního, bezpečnostního a energetického" a čl. 14 odst. 1 uváděl, že inspekce musí zahrnovat posouzení velikosti kotle v porovnání s požadavky budovy.

Pozměněné znění směrnice o energetické náročnosti budov neodkazuje pouze na kotel, ale i na systém jako celek, a především na zdroj tepla. Klade proto větší důraz na běžné provozní podmínky. 36. bod odůvodnění směrnice (EU) 2018/844 naznačuje, že je vhodnější, aby se inspekce zaměřovaly na reálné podmínky použití, přičemž zde mohou být proměnlivé provozní podmínky, které mohou vyžadovat pouze část nominální výkonové kapacity. Důvodem je to, že za podmínek blížících se výrobním podmínkám se využívá pouze malá část spotřeby energie otopné soustavy. Největší podíl energie se naopak spotřebovává, pokud systém funguje pod "částečnou zátěží" (tj. pokud systém nevyužívá svou plnou kapacitu). Cílem by proto mělo být zajistit, aby systém dokázal fungovat účinně a efektivně za všech podmínek.

Podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov je v příslušných případech součástí inspekce otopných soustav posouzení schopnosti systému optimalizovat svůj výkon při typických nebo průměrných provozních podmínkách. Členské státy musí své právní předpisy aktualizovat tak, aby zajistily, že toto posouzení výkonu bude v příslušných případech zahrnuto do působnosti inspekcí.

Provoz otopné soustavy závisí na mnoha faktorech včetně: venkovních podmínek, vlastností budovy, využívání budovy a vlastností systému. Určení typických nebo průměrných provozních podmínek pro všechny možné kombinace je složité a potenciálně nepraktické.

Systémy jen zřídka využívají svou plnou kapacitu a zpravidla fungují pod tzv. částečnou zátěží. Na základě procentního podílu výkonu systému v průběhu určitého období je možné poskytnout přibližné informace ohledně typických nebo průměrných provozních podmínek. Obecně například lze říci, že při typických nebo průměrných podmínkách využívá systém po určitou dobu (např. jeden den) 20 % až 40 % svého výrobního výkonu. To ale přináší jen částečnou představu o celku. I za typického nebo průměrného dne se mohou podmínky, které jsou z hlediska systému nejúčinnější, v průběhu dne významně lišit. Proto se nedoporučuje určovat typické nebo průměrné provozní podmínky ve vnitrostátních předpisech jako funkci zátěže systému.

Určité obecné pokyny pro určení typických nebo průměrných podmínek lze zavést také na základě venkovní teploty a určit, jak se liší od výrobních podmínek. Pokud byly například výrobní podmínky stanoveny na – 10 °C, lze typické nebo průměrné provozní podmínky definovat jako funkci méně náročné venkovní teploty (např. od 5 do 10 °C) nebo na základě teplotního rozdílu mezi vnitřní a venkovní teplotou (např. 60 % teplotní rozdíl mezi vnitřními a venkovními teplotami při výrobních podmínkách). Stejný systém se nicméně může chovat zcela jinak v závislosti na budově, v níž je instalován, na způsobu, jakým je používán, a na povětrnostních podmínkách v konkrétním okamžiku. Proto se nedoporučuje určovat (příp. ve formě tabulky) typické nebo průměrné provozní podmínky ve vnitrostátních předpisech jako funkci venkovních podmínek (např. standardní den). To samé lze říci o vlastnostech nebo využití budovy (např. 80 % obsazenost).

Technické podrobnosti ohledně provedení tohoto posouzení lze stanovit v rámci školení nebo dokumentace poskytované inspektorům.

Potřebu zohledňovat provoz systémů při typických nebo průměrných podmínkách dostatečně chápou technické orgány a technická sdružení. Existuje řada zveřejněných manuálů a pokynů, které se zabývají výkonem systémů při částečné zátěži (oproti úplné nebo výrobní zátěži). Doporučuje se, aby se členské státy při tvorbě školicích materiálů těmito pokyny řídily nebo je využívaly (9).

2.3.2.7. Funkce elektronického monitorování a účinného řízení v obytných budovách (čl. 14 odst. 5 a čl. 15 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov)

Instalace funkcí elektronického monitorování a účinného řízení v obytných budovách může vést k významným úsporám energie, zlepšit řízení vnitřního prostředí a tyto funkce mohou být samy o sobě přínosné pro majitele i pro uživatele. Jedná se zejména o velké budovy, v nichž je přístup ke kontrole systému a k informacím o něm pro většinu uživatelů omezený.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov týkající se funkcí elektronického monitorování a řídicích funkcí se vztahuje pouze na obytné budovy. Podle tohoto článku mají členské státy samy rozhodnout, zda stanoví požadavky, které zajistí, aby byly obytné budovy takovými funkcemi vybaveny, a zahrnou je do vnitrostátních prováděcích opatření.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 písm. a) směrnice o energetické náročnosti budov se týká zajištění průběžného elektronického monitorování. Systémy, které jej provádí, měří svou vlastní spotřebu energie a používají tyto údaje k výpočtu výkonu systému, o níž by měl být informován majitel nebo správce systému. Pokud dojde k významnému poklesu výkonu nebo pokud je zapotřebí údržba, systém svého majitele nebo správce informuje. Systém by neměl fungovat cyklicky (např. každé tři měsíce), ale neustále.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 písm. b) směrnice o energetické náročnosti budov se týká ustanovení o účinných řídicích funkcích, které mají zajistit optimální výrobu, distribuci, skladování a využívání energie. Tyto řídicí funkce by měly zohledňovat scénář budov s více bytovými jednotkami s jedinou otopnou soustavou, kdy by jednotliví uživatelé mohli ovládat systém pouze v rámci své ucelené části budovy.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov se týká dobrovolného zavedení obou funkcí do obytných budov.

Na rozdíl od čl. 14 odst. 1 a čl. 14 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov, které stanoví konkrétní prahové hodnoty, na jejichž základě se aktivují povinné závazky, které je třeba zohlednit ve vnitrostátních prováděcích opatřeních, je čl. 14 odst. 5 dobrovolný (státy "mohou" stanovit), a proto neobsahuje podrobnosti o prahových hodnotách pro jmenovitý výkon a implicitně se vztahuje na všechny obytné budovy bez ohledu na jejich velikost. Doporučuje se, aby členské státy při stanovování požadavků zohlednily rozdíly mezi typy systémů a budov.

2.3.2.8. Osvobození od provádění inspekcí (čl. 14 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 14 odst. 5, čl. 15 odst. 2, čl. 15 odst. 4 a čl. 15 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov)

Před přijetím změn směrnice členským státům umožňovala podle potřeby snížit četnost inspekcí nebo je ve vhodných případech odlehčit, pokud se používaly elektronické monitorovací a řídicí systémy.

Pozměněné znění směrnice o energetické náročnosti budov zavádí výjimky, pokud:

a) na technický systém budovy se vztahuje smlouva o energetických službách (nebo podobná) nebo technický systém budovy provozuje provozovatel služby či sítě (výjimka stanovena v čl. 14 odst. 2); nebo

b) má otopnou soustavu zvláštní kontrolní a monitorovací prvky ve smyslu čl. 14 odst. 4 a 5 (výjimka stanovena v čl. 14 odst. 6).

a) Technické systémy budovy zahrnuté do smluv o energetických službách (nebo podobných) (čl. 14 odst. 2 a čl. 15 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov)

Ustanovení čl. 14 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov od inspekcí osvobozuje technické systémy budov, na něž se výslovně vztahuje dohodnuté kritérium energetické náročnosti nebo smluvní ujednání o dohodnuté míře zvýšení energetické účinnosti. Smlouva o energetických službách ve smyslu definice v čl. 2 bodě 27 směrnice o energetické účinnosti tyto požadavky splňuje.

Osvobozeny jsou rovněž budovy provozované provozovatelem služby či sítě, které jsou tudíž předmětem monitorování výkonnosti systému.

Výjimky uvedené v čl. 14 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov se uplatní pouze tehdy, pokud je celkový dopad tohoto přístupu rovnocenný dopadu uplatňování inspekcí podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov.

Tato směrnice neuvádí, jak by měla být tato rovnocennost stanovena. Jednou možností by mohlo být určit, zda technický systém budovy již prochází pravidelnou inspekcí v rámci smlouvy či dohody, která by byla svým charakterem podobná inspekcím podle čl. 14 odst. 1. Pokud se taková inspekce provádí, lze stanovit výjimku z požadavků uvedených v čl. 14 odst. 1.

Lze jistě vycházet z toho, že většina smluv nebo dohod o energetických službách již určitou úroveň pravidelných inspekcí zahrnuje. Úplný rozsah takových inspekcí ovšem nemusí být zcela v souladu s požadavky směrnice o energetické náročnosti budov. Za běžných okolností by nebylo možné, aby členské státy jednotlivě kontrolovaly každou smlouvu o energetických službách s cílem určit, zda je, nebo není rovnocenná. A vzhledem k tomu, že tyto smlouvy mohou mezi sebou podepsat dvě soukromé společnosti, mohou se podmínky mezi jednotlivými smlouvami významně lišit. Členské státy se proto mohou rozhodnout tyto smlouvy zefektivnit a normalizovat.

Ustanovení čl. 2 bodu 27 směrnice o energetické účinnosti definuje smlouvu o energetických službách jako "smluvní ujednání mezi příjemcem a poskytovatelem o opatření ke zvýšení energetické účinnosti, ověřované a kontrolované během celého trvání smlouvy, kdy jsou investice (dílo, dodávka nebo služba) do tohoto opatření placeny ve vztahu ke smluvně stanovené míře zvýšení energetické účinnosti nebo k jinému dohodnutému kritériu energetické náročnosti, například finančním úsporám".

Kromě jiných opatření zavádí směrnice o energetické účinnosti i ustanovení o energetických službách. Článek 16 směrnice o energetické účinnosti členským státům ukládá povinnost, aby v případě potřeby vypracovaly systémy certifikace nebo akreditace.

Článek 18 směrnice o energetické účinnosti členským státům ukládá povinnost, aby podporovaly veřejný sektor poskytováním vzorových smluv pro uzavírání smluv o energetických službách. Podle článku 18 směrnice o energetické účinnosti musí tyto vzorové smlouvy obsahovat alespoň ty položky, které jsou uvedeny v příloze XIII.

Pro účely požadavků na rovnocennost uvedených v čl. 14 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov lze smlouvy o energetických službách, které byly podepsány akreditovanou/certifikovanou společností, která se vhodným způsobem řídí vzorem, jakým je vzor v příloze XIII směrnice o energetické účinnosti, považovat za smlouvy s rovnocenným dopadem, jako mají inspekce.

Členské státy by proto musely vést veřejně dostupný seznam akreditovaných nebo certifikovaných společností spolu s veřejně dostupnými vzorovými smlouvami.

Pro účely vedení záznamů by měl být status systému, který je od inspekcí díky smlouvě o energetických službách osvobozen, zaznamenán v databázi inspekcí. Takový záznam by měl obsahovat odkaz na trvání smlouvy, a tedy také dobu, po kterou je výjimka platná.

V členských státech, v nichž nejsou veřejně dostupné vzorové smlouvy ani seznam akreditovaných nebo certifikovaných společností, budou orgány muset kontrolovat smlouvy jednotlivě, aby ověřily, zda rovnocenný dopad mají, či nikoli. Smluvní strany to mohou usnadnit tím, že ke smlouvě připojí přílohu, která jasně a jednoznačně uvede alespoň tyto body z přílohy XIII směrnice o energetické účinnosti:

a) zaručené úspory, jichž má být dosaženo prováděním opatření obsažených ve smlouvě;

b) trvání a důležité milníky smluvních podmínek a výpovědní lhůtu;

c) referenční údaj umožňující zjistit dosažené úspory;

d) povinnost provádět v plném rozsahu opatření obsažená ve smlouvě a zdokumentovat veškeré změny provedené v průběhu projektu;

e) jasná a transparentní ustanovení o měření a ověřování dosažených zaručených úspor, kontrolách kvality a zárukách (v ideálním případě s odkazem na vnitrostátní normy nebo normy EU).

Pro členské státy by mohlo být užitečné seznámit se s již existujícími normami (10), pokyny (11) a vzorový smlouvami (12).

b) Systémy automatizace a kontroly budov, funkce průběžného elektronického monitorování a účinného řízení (čl. 14 odst. 4, čl. 14 odst. 5, čl. 15 odst. 4 a čl. 15 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov)

Ustanovení čl. 14 odst. 6 směrnice o energetické náročnosti budov osvobozuje od inspekcí stanovených v čl. 14 odst. 1 budovy, které splňují požadavky stanovené v čl. 14 odst. 4 a čl. 14 odst. 5.

Podle čl. 14 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov musí být v jiných než obytných budovách s otopnými systémy nebo kombinovanými systémy pro vytápění a větrání s jmenovitým výkonem vyšším než 290 kW do roku 2025 instalovány systémy automatizace a kontroly budov, a to ve všech případech, kdy je to technicky a ekonomicky proveditelné (13).

Jiných než obytných budov se systémy, které mají jmenovitý výkon od 70 kW do 290 kW, se požadavek na instalaci systémů automatizace a kontroly budov netýká, ačkoli členské státy se mohou rozhodnout práh snížit a požadovat, aby i otopné soustavy s menšími systémy měly instalované systémy automatizace a kontroly budov. Budovy, na něž se nový požadavek vztahuje a mají instalovaný systém automatizace a kontroly budov, by od inspekcí měly být rovněž osvobozeny.

Jednotliví majitelé budov se mohou rozhodnout k instalaci systému automatizace a kontroly budovy, který splňuje hlavní požadavky uvedené v čl. 14 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov. V takových případech se členské státy mohou rozhodnout tyto budovy osvobodit i tehdy, pokud jejich systémy nedosahují prahové hodnoty 290 kW. Pokud se členské státy takto rozhodnou, měly by toto rozhodnutí nicméně zahrnout do opatření provádějících směrnici o energetické náročnosti budov.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov zavádí možnost, aby členské státy zajistily, aby byly obytné budovy vybaveny funkcemi průběžného elektronického monitorování a účinného řízení. Podobně jako v případě systémů automatizace a kontroly budov se některé z těchto prvků mohou již na trhu v určité podobě vyskytovat. Nemusí ovšem zcela splňovat požadavky vyplývající z čl. 14 odst. 5 směrnice. Definice těchto systémů a způsob, jakým jsou do vnitrostátních právních předpisů zavedeny, by proto měly tyto rozdíly jasně řešit.

Jak je uvedeno ve 39. bodě odůvodnění směrnice (EU) 2018/844, mohou se členské státy rozhodnout i nadále uplatňovat používané režimy inspekcí. Měly by nicméně i přesto zvážit výjimky vyplývající z čl. 14 odst. 2 a čl. 14 odst. 6.

2.3.2.9. Alternativní opatření

V čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov jsou stanovena ustanovení a povinnosti členských států, které se rozhodnou přijmout alternativní opatření týkající se otopných soustav nebo kombinovaných systémů pro vytápění a chlazení. V takových případech musí členské státy zajistit, aby měla opatření celkový dopad stejný jako dopad, kterého by bylo dosaženo, pokud by se uplatňoval režim inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Z toho vyplývá, že je třeba vypočíst základní dopad, kterého by bylo dosaženo při uplatňování opatření stanovených v čl. 14 odst. 1, aby bylo možné stanovit, zda budou mít alternativní opatření stejný dopad.

Existují čtyři scénáře, které odráží různé situace, s nimiž se členské státy mohou při uplatňování alternativních opatření setkat.

a) Scénář 1: Členské státy alternativní opatření uplatňovaly již před změnou a rozhodnou se v jejich uplatňování pokračovat

Změna směrnice o energetické náročnosti budov ustanovení o alternativních opatřeních k inspekcím nijak významně nemění. Tato ustanovení jsou však dotčena změnami ustanovení v jiných odstavcích článku 14. Tato ustanovení mají na čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov různé účinky, které jsou popsány v následujícím textu.

Ze zavedení nového prahu (70 kW) ve směrnici o energetické náročnosti budov vyplývá, že členské státy, které se rozhodnou uplatňovat alternativní opatření, musí tato opatření uplatňovat ve vztahu k systémům, na něž se vztahuje nový zvýšený práh. To by mohlo způsobit snížení počtu systémů, na něž se alternativní opatření budou vztahovat, a tím také snížení dosažených úspor energie.

Nový požadavek podrobovat inspekcím větrání v rámci kombinovaných systémů pro vytápění a větrání by naopak měl dopad na energetické úspory připadající na jednu inspekci zvýšit. Členské státy by tuto skutečnost měly při stanovování výchozí úrovně, které mají svými alternativními opatřeními dosáhnout, zohlednit.

Stanovení výjimek uvedených v čl. 14 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov (osvobození systémů, na něž se vztahují kritéria energetické náročnosti) a v čl. 14 odst. 6 (osvobození systémů s automatizací a kontrolou budov) by mohlo rovněž vést ke snížení počtu inspekcí.

Podle čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov mohou členské státy stanovit požadavky týkající se funkcí elektronického monitorování a účinných řídicích funkcí v obytných budovách. Podle čl. 14 odst. 6 směrnice o energetické náročnosti budov by budovy se systémy, které takové funkce poskytují, byly od inspekcí osvobozeny. Členské státy, které uplatňují alternativní opatření, by v důsledku toho musely tuto skupinu budov od inspekcí osvobodit, pokud se tyto požadavky rozhodnou uplatňovat.

Rozsah opatření, která mohou členské státy za účelem uplatňování čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov přijmout, se s přijetím změn směrnice nezměnil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí členské státy, které se rozhodnou i nadále uplatňovat alternativní opatření podle směrnice o energetické náročnosti budov, zajistit, aby měla opatření celkový dopad stejný jako dopad, kterého by bylo dosaženo, pokud by se uplatňoval režim inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Za tímto účelem je třeba výchozí úroveň dopadu, které by bylo při uplatňování režimu inspekcí podle čl. 14 odst. 1 dosaženo, znovu vypočíst s ohledem na tento odstavec a s ohledem na výše zmíněné změny a požadavky směrnice o energetické náročnosti budov. Díky tomuto opětovnému výpočtu dotčené členské státy zjistí, zda alternativní opatření, která uplatňují, mají stejný dopad, jaký by měly inspekce, nebo zda jsou nedostatečná, což by jim případně umožnilo tato opatření odpovídajícím způsobem změnit, aby se stejný dopad zajistil.

Členské státy by výsledky tohoto postupu měly zahrnout do zprávy dokládající shodu, kterou je třeba Komisi v souladu s čl. 14 odst. 3 předložit před uplatňováním alternativních opatření členským státem.

b) Scénář 2: Po provedení směrnice se členské státy, které alternativní opatření již uplatňovaly, rozhodnou charakter svých alternativních opatření změnit

Tento scénář odráží situaci, kdy se po prvotním provedení čl. 14 odst. 3 ve vnitrostátním právu členský stát rozhodne změnit působnost nebo charakter rovnocenných alternativních opatření, která používá. Například: Členský stát, který uplatňuje opatření A, B a C, se rozhodne je změnit a začít uplatňovat opatření C, E a D.

Jak bylo vysvětleno ve scénáři 1 výše, čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov uvádí, že členské státy musí Komisi oznámit svůj záměr přijmout alternativní opatření před tím, než se alternativní opatření začnou uplatňovat. Aby členský stát tuto povinnost podle čl. 14 odst. 3 splnil, musí Komisi předložit další zprávu, která prokáže, že dopad pozměněných alternativních opatření je stejný jako dopad režimu inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Komise tuto další zprávu poté vyhodnotí, aby zaručila, že dotčený členský stát bude i nadále dosahovat stejné úrovně úspor.

c) Scénář 3: Změny fondu budov se dotknou působnosti čl. 14 odst. 1, a mají tedy dopad na působnost alternativních opatření

Podle toho, jak se mění a vyvíjí fond budov, bude se měnit i působnost režimu inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Je například pravděpodobné, že se zvyšováním počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie na trhu se bude snižovat podíl budov se systémy nad 70 kW. Kromě toho budou od inspekcí osvobozeny budovy s instalovanými systémy automatizace a kontroly budov (viz kapitola 2.8). Tyto dva prvky by časem mohly mít na působnost režimů inspekcí významný dopad, a tím i na rovnocenná alternativní opatření, která již členské státy uplatňují.

Členské státy takové změny mohou zjistit například prostřednictvím samostatných studií nebo průběžného vyhodnocování režimu alternativních opatření. Zaznamenat je mohou rovněž v rámci integrované vnitrostátní zprávy o pokroku v oblasti energetiky a klimatu, kterou musí podle článku 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1999 (14) (dále jen "nařízení (EU) 2018/1999") předkládat každé dva roky.

Pokud jsou změny ve vnitrostátním fondu budov takové, že působnost nebo intenzita alternativních opatření již není shodná s působností nebo intenzitou režimu inspekcí, pak by měl dotčený členský stát tato opatření přizpůsobit. To mohou členské státy udělat buď prostřednictvím změny stávajících opatření, nebo zavedením nových.

Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov členské státy musí Komisi oznámit svůj záměr přijmout alternativní opatření před tím, než se alternativní opatření začnou uplatňovat. Změny fondu budov mohou vést k povinnosti členského státu tato rovnocenná opatření pozměnit. V takových případech musí dotčený členský stát podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov oznámit Komisi jakékoli změny před tím, než se pozměněná alternativní opatření začnou uplatňovat.

Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov musí členský stát Komisi předložit zprávu, která prokáže, že dopad pozměněných alternativních opatření je stejný jako dopad režimu inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Komise tuto další zprávu poté vyhodnotí, aby zaručila, že dotčený členský stát bude i nadále dosahovat stejné úrovně úspor.

d) Scénář 4: Členské státy si uplatňování alternativních opatření zvolí poprvé

Tento scénář se týká situace, kdy se členský stát, který dosud využíval režimy inspekcí, poprvé rozhodne přejít na alternativní opatření.

Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov členské státy musí Komisi oznámit svůj záměr přijmout alternativní opatření před tím, než je začnou uplatňovat. Aby členský stát tuto povinnost podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov splnil, musí Komisi předložit zprávu, která prokáže, že dopad alternativních opatření je stejný jako dopad režimu inspekcí podle čl. 14 odst. 1. Komise tuto zprávu poté vyhodnotí, aby zaručila, že dotčený členský stát bude skutečně dosahovat stejné úrovně úspor.

e) Podávání zpráv

Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov musí členský stát předložit Komisi zprávu o rovnocennosti před tím, než začne uplatňovat jakákoli alternativní opatření. Komise zprávu vyhodnotí a přijme vůči členskému státu vhodná opatření.

Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov musí členské státy zprávu o rovnocennosti předložit také v rámci svých integrovaných vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu. Podle článku 17 nařízení (EU) 2018/1999 musí každý členský stát tento plán předložit v další vhodné fázi cyklu podávání zpráv (15). Pokud se harmonogram cyklu podávání zpráv shoduje s harmonogramem zavádění nových nebo pozměněných alternativních opatření, může členský stát předložit zprávu o shodě jednoduše jako přílohu vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu.

Pokud si harmonogramy výše popsaným způsobem navzájem neodpovídají, musí členský stát podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov v každém případě předložit svou zprávu Komisi před tím, než se opatření začnou uplatňovat. Členské státy mohou svou zprávu předkládat přímo GŘ pro energetiku, ačkoli ji podle článku 17 nařízení (EU) 2018/1999 musí také předložit v rámci příštího cyklu vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu.

2.3.3. Požadavky týkající se instalace samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov (čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.3.3.1. Systémy automatizace a kontroly budov (čl. 2 bod 3a, čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

Systémy automatizace a kontroly budov jsou všeobecně známým a využívaným konceptem, jehož význam se ovšem může významně lišit. Před tím, než se začneme zabývat požadavky na tyto systémy, je důležité zdůraznit, na co tento pojem v působnosti článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov konkrétně odkazuje.

Zaprvé, systém automatizace a kontroly budov je systém, který je v souladu s definicí uvedenou v čl. 2 bodě 3a směrnice o energetické náročnosti budov, která zní takto (16):

"3a) "systémem automatizace a kontroly budov" [se rozumí] systém sestávající ze všech produktů, softwaru a inženýrských služeb, které mohou podporovat energeticky účinný, hospodárný a bezpečný provoz technických systémů budovy pomocí automatického ovládání a usnadněním jejich manuálního řízení".

Kromě toho musí mít systém automatizace a kontroly budov v rámci působnosti článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov všechny schopnosti uvedené v čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov, a to:

a) "nepřetržitě monitorovat, registrovat, analyzovat spotřebu energie a umožňovat její regulaci;

b) referenčně srovnávat energetickou účinnost budovy, zjišťovat ztráty účinnosti technických systémů budovy a informovat osobu odpovědnou za zařízení nebo technickou správu budovy o možnostech zlepšení energetické účinnosti a

c) umožňovat komunikaci s připojenými technickými systémy budovy a jinými spotřebiči v budově, jakož i interoperabilitu s technickými systémy budovy, které zahrnují různé typy chráněných technologií a zařízení od různých výrobců."

Systémy automatizace a kontroly budov, které jsou podle požadavků čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov instalované v jiných než obytných budovách, musí být v souladu s definicí podle čl. 2 bodu 3a této směrnice a zároveň mít výše uvedené schopnosti. Tyto schopnosti by měly být zajištěny alespoň pro technické systémy budov, které spadají do působnosti článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov: otopné soustavy, klimatizační systémy, kombinované systémy pro vytápění a větrání, kombinované systémy pro klimatizaci a větrání.

Ačkoli systémy automatizace a kontroly jsou v některých kategoriích budov (např. jiných než obytných) již běžné, většina budov takové pokročilé schopnosti nemá a ty, které musí splňovat výše uvedené požadavky, budou proto potřebovat modernizaci, která může být spojená s velkými náklady.

Proto je obzvláště důležité, aby byly dotčené strany (např. správci zařízení budov, které musí tyto požadavky splňovat) informovány o skutečnosti, že rozsah požadavků přesahuje běžný rozsah těchto systémů.

2.3.3.2. Samoregulační zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

Směrnice o energetické náročnosti budov odkazuje na "samoregulační zařízení", nijak jej ovšem nedefinuje. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov nicméně upřesňuje, že takové zařízení musí umožňovat individuální regulaci teploty v každé místnosti (nebo v odůvodněných případech v samostatné zóně) ucelené části budovy. Zařízení instalovaná v důsledku provádění těchto ustanovení by proto měla:

a) umožňovat automatické přizpůsobení topného výkonu v závislosti na vnitřní teplotě (a případně dalších parametrech (17));

b) umožnit regulaci topného výkonu v každé místnosti (nebo zóně) v souladu s nastaveními vytápění dotčené místnosti (nebo zóny).

To především znamená, že:

a) podmínky by nesplňovalo jakékoli řešení založené na manuální regulaci topného výkonu, a to ani tehdy, pokud by bylo možné jej regulovat v každé místnosti (nebo zóně) zvlášť;

b) podmínky by nesplňovalo jakékoli řešení, které umožňuje automatickou regulaci teploty, ale ne v každé místnosti (nebo zóně) zvlášť, např. automatická regulace na úrovni bytové jednotky.

Je důležité říci, že bez ohledu na počet nebo druhy instalovaných systémů je důležité to, zda systémy uživatelům umožňují přizpůsobovat nastavení teploty a zajistit dodržování těchto nastavení (18).

Následující tabulka uvádí některé orientační příklady zařízení, která požadavek pro různé typy systémů splňují (19):

Tabulka 2

Příklady samoregulačních zařízení

a) Vytápění, klimatizace nebo obojí?

Druhý a třetí pododstavec čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov odkazují na technické systémy budov v obecném smyslu, tj. ve smyslu definice uvedené v článku 2 směrnice o energetické náročnosti budov. Pokud jde o konkrétní ustanovení o samoregulačních zařízeních (třetí pododstavec), není upřesněno, kterého typu systému se text týká, odkazuje ovšem na regulaci teploty, která se uplatní jak v případě vytápění, tak v případě systémů pro chlazení prostor.

Proto by požadavky na samoregulační zařízení neměly splňovat pouze otopné soustavy, ale i klimatizační systémy a systémy pro chlazení prostor.

Především odkaz na "vytápěnou zónu" v textu by neměl být vykládán jako implicitní omezení působnosti požadavků pouze na otopné soustavy.

Tato ustanovení se nicméně v podstatě zaměřují na vytápění, neboť naprostá většina klimatizačních/chladicích systémů již monitorováním a řízením na úrovni místnosti/zóny vybavena je.

Kromě toho by se požadavek na instalaci samoregulačních zařízení při nahrazování zdrojů tepla ve stávajících budovách měl vztahovat pouze na otopné soustavy (20).

Navíc třetí pododstavec čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov nevyžaduje instalaci samoregulačních zařízení v případech, kdy jsou ve stávajících budovách vyměňována chladicí zařízení. Členské státy mohou nicméně zavedení tohoto dalšího požadavku zvážit (21), neboť by to bylo v souladu s obecným cílem těchto ustanovení: zajistit vhodnou schopnost regulace a zabránit plýtvání energií.

Následující tabulka shrnuje různé situace, k nimž může dojít.

Tabulka 3

Případy, které by měly aktivovat požadavek na instalaci samoregulačních zařízení

b) Místnost, nebo zóna?

Hlavní požadavek se týká možnosti regulovat teplotu na úrovni místnosti. Instalace samoregulačních zařízení na úrovni zóny musí být odůvodněná.

"Místnost" je třeba chápat jako část nebo oddíl budovy uzavřený zdmi, podlahou a stropem.

"Vytápěnou zónou" se rozumí zóna v budově nebo v ucelené části budovy, umístěná na jednom podlaží s homogenními tepelnými parametry a odpovídajícími potřebami regulace teploty (tj. ekvivalent pojmu "tepelná zóna", který je v rámci výpočtu energetické náročnosti běžný).

Zde jsou dva příklady případů (22), kdy může být pro uplatnění požadavků odůvodněné uvažovat o instalaci na úrovni zóny místo místnosti:

a) sousedící kanceláře v kancelářské budově se shodnými požadavky na vnitřní prostředí;

b) sousedící místnosti/prostory, které od sebe nejsou fyzicky odděleny (např. otevřená kuchyň propojená s obývacím pokojem v jednom bytě).

Posouzení nejvhodnějšího rozsahu regulace (místnost, nebo zóna) bude všeobecně záviset na návrhu a zamýšleném využívání konkrétní budovy nebo ucelené části budovy a jejích prostorů. Hlavním parametrem, který by měl být při tomto posouzení zvážen, bude obecně skutečnost, zda může mít několik místností stejné požadavky na vnitřní prostředí, a zda tedy mohou být spojeny do jediné zóny (z hlediska regulace teploty). Takové případy by měly být dostatečně odůvodněny.

Pokud se ovšem zohlední určitá vnitrostátní, regionální nebo místní specifika, mohou členské státy pro některé kategorie budov nebo ucelených částí budov umožnit regulaci teploty na úrovni zóny, pokud pro takové rozhodnutí existuje dostatečné odůvodnění. V takových případech by členské státy měly upřesnit dotčené kategorie budov nebo ucelených částí budov a zohledněná vnitrostátní, regionální nebo místní specifika. Rovněž by měly odůvodnit (23), proč pro tyto kategorie budov nebo ucelených částí budov umožňují přímou odchylku od hlavního požadavku.

2.3.3.3. Kdy se povinnosti uplatní? (čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

a) Samoregulační zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

Z textu plyne povinnost, aby byly nové budovy vybaveny samoregulačními zařízeními. Stejný požadavek platí i pro stávající budovy, pokud dochází k výměně zdrojů tepla.

Tyto povinnosti se uplatní na všechny typy budov a všechny typy systémů kromě případů, kdy je z technických nebo ekonomických důvodů není možné splnit (viz oddíl (b)).

Ustanovení čl. 2 bodu 15b směrnice o energetické náročnosti budov definuje "zdroj tepla" takto:

""zdrojem tepla" [se rozumí] část otopné soustavy, která vytváří užitečné teplo pomocí jednoho nebo více z následujících procesů:

a) spalování paliv, například v kotli;

b) Jouleův jev, k němuž dochází v topných tělesech systému elektrického odporového ohřevu;

c) získávání tepla z okolního vzduchu, z odváděného vzduchu z ventilace, z vody nebo ze zemního zdroje tepelným čerpadlem".

Je důležité poznamenat, že tato definice nerozlišuje mezi zdroji tepla, které nejsou součástí topných těles (např. kotel nebo radiátory), a těmi, které jsou do topného tělesa samostatné otopné soustavy integrovány (např. elektrické rezistorové topení). To znamená, že povinnosti (v oblasti samoregulace) by se měly uplatnit i na druhý případ (tj. pokud je ve stávající budově nahrazována samostatná otopná soustava).

Pokud jsou budovy vybaveny více zdroji tepla, mohou nastat situace, kdy dojde k výměně pouze některých zdrojů tepla. V takových situacích by se měl požadavek na instalaci samoregulačních zařízení rovněž uplatnit, pokud to bude technicky a ekonomicky proveditelné. Zejména pokud je několik zdrojů tepla propojeno a obsluhují stejný prostor a dojde k výměně alespoň jednoho z nich, pak se požadavek uplatní. Pokud je budova vybavena několika zdroji tepla, které jsou nezávislé a obsluhují různé prostory, mohou členské státy umožnit, aby se požadavek uplatnil pouze na prostory obsluhované vyměněným zdrojem tepla.

Pokud jsou stávající budovy napojeny na dálkové vytápění a nejsou na úrovni budovy vybaveny žádnými zdroji tepla, pak se požadavek na instalaci samoregulačních zařízení zpravidla uplatní při výměně dálkových zdrojů tepla. To by v některých případech mohlo způsobit nesnáze, např. v souvislosti s vlastnictvím (24) nebo s ekonomickou proveditelností (25). V takových případech mohou členské státy prozkoumat alternativní způsoby k zajištění instalace samoregulačních zařízení, například:

a) požadavek, aby byla samoregulační zařízení instalována při nahrazení výměníků tepla v budově;

b) vypracování a provádění plánu postupného zavádění samoregulačních zařízení, zaměřeného na úplné pokrytí budov, který ovšem náklady rozvrhne do dostatečně dlouhého období.

Instalace nové otopné soustavy ve stávající budově nebo její ucelené části, která již otopnou soustavou vybavena byla (např. instalace ústřední otopné soustavy, která nahradí individuální otopné soustavy v budově), by měla aktivovat požadavek na instalaci samoregulačních zařízení, neboť s sebou nese výměnu zdrojů tepla.

Instalace otopné soustavy do stavby, která dříve nebyla budovou ve smyslu směrnice o energetické náročnosti budov, která se ovšem následně, např. v důsledku rekonstrukce, budovou ve smyslu směrnice o energetické náročnosti budov stane, by rovněž měla aktivovat požadavek na instalaci samoregulačních zařízení.

b) Systémy automatizace a kontroly budov (čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

Ustanovení o instalaci systémů automatizace a kontroly budov se uplatní na všechny (tedy nové i stávající) jiné než obytné budovy s otopnými soustavami, klimatizačními systémy, kombinovanými systémy pro vytápění a větrání, kombinovanými systémy pro klimatizaci a větrání s jmenovitým výkonem vyšším než 290 kW.

Práh 290 kW se uplatní na každý systém zvlášť, tj. povinnosti se podle čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 uplatní ve všech následujících případech:

a) pokud je jmenovitý výkon otopné soustavy vyšší než 290 kW;

b) pokud je jmenovitý výkon kombinovaného systému pro vytápění a větrání vyšší než 290 kW;

c) pokud je jmenovitý výkon klimatizačního systému vyšší než 290 kW;

d) pokud je jmenovitý výkon kombinovaného systému pro klimatizaci a větrání vyšší než 290 kW.

Další podrobnosti týkající se stanovení jmenovitého výkonu jsou uvedeny v oddíle 2.3.2.2.

2.3.4. Technická, ekonomická a funkční proveditelnost (čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

Pojem "proveditelnost" je důležitý pro:

a) uplatňování systémových požadavků vyplývajících z čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov, který stanoví, že systémové požadavky se musí uplatnit, "pokud je to technicky, ekonomicky a funkčně proveditelné (26)"; a

b) instalaci samoregulačních zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov) a systémů automatizace a kontroly budov (čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov), neboť související požadavky se uplatní pouze "v technicky a ekonomicky proveditelných případech".

Povšimněte si, že členské státy mají podrobně uvést, v jakých konkrétních případech není splnění požadavků z technického, ekonomického nebo funkčního hlediska proveditelné. Členské státy by měly zajistit, aby byly tyto případy jasně určeny, ohraničeny a odůvodněny (27).

Výklad technické, ekonomické a funkční proveditelnosti by neměl být ponechán na pouhém posouzení dotčených stran (např. majitelů nebo osob zajišťujících instalaci systému (28)). Podmínky, za kterých se proveditelnost posuzuje, by měly být určeny na úrovni členských států, nebo pokud je regionálními podmínkami dotčena pouze část území členského státu, na regionální úrovni. Pokud ovšem budou podmínky určeny na regionální úrovni, měly by být stanoveny ve vnitrostátních prováděcích opatřeních. Ve všech případech by tyto podmínky měly být zdokumentovány (např. v rámci technických pokynů) a měly by být na území státu, příp. regionu uplatňovány jednotně. Neuplatňování systémových požadavků by mělo být posouzeno prostřednictvím jasných postupů, které stanoví a na které dohlíží orgány veřejné správy.

Tyto postupy se mohou pro různé typy budov lišit, zejména pokud jde o otázku konkrétních typů, v jejichž případě může být technická, ekonomická nebo funkční proveditelnost problematická.

Jedním příkladem jsou historické nebo památkově chráněné budovy, s nimiž mohou být spojeny specifické překážky, které uplatňování některých požadavků komplikují. V této souvislosti je třeba poznamenat, že splnění těchto požadavků by v zásadě nezměnilo charakter nebo vzhled historických nebo památkově chráněných budov.

Aby se zabránilo pochybnostem, je třeba dále poznamenat, že požadavky se rovněž uplatní na všechny kategorie budov, pro něž směrnice členským státům umožňuje zavést odchylky od uplatňování minimálních požadavků na energetickou náročnost (čl. 4 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov).

Při vyhodnocení technické, ekonomické nebo funkční proveditelnosti splnění požadavků lze nicméně specifika některých budov zohlednit. Ve výjimečných případech, kdy podklady vedou k závěru, že splnění požadavků je pro konkrétní budovu technicky, ekonomicky nebo funkčně nemožné, mohou být požadavky vyřazeny. K takovému závěru lze dospět pouze na základě individuálního posouzení jednotlivých případů a členské státy by pro žádnou kategorii budov neměly zavádět systematické výjimky.

Následující tabulka uvádí, jak lze vykládat jednotlivé typy proveditelnosti, včetně příkladů.

Tabulka 4

Výklad technické, ekonomické a funkční proveditelnosti

a) Další úvahy související s technickou a ekonomickou proveditelností instalace samoregulačních zařízení

V naprosté většině případů se otázka technické a ekonomické proveditelnosti instalace samoregulačních zařízení neuplatní na nové budovy, neboť potřebu samoregulace teploty na úrovni místnosti (nebo zóny) lze řešit již ve fázi návrhu, čímž se zabrání vzniku technických překážek v dalších fázích a zajistí, aby byly související náklady optimální. Jedním jasným příkladem situace, kdy by instalace samoregulačních zařízení v místnosti nebo zóně nebyla technicky proveditelná, je případ, kdy místnost nebo zóna nebude vytápěna (či chlazena).

V případě stávajících budov se technická proveditelnost může ukázat jako problematická, pokud nebude možné instalovat samoregulační zařízení, aniž by bylo zapotřebí provést významné změny systémů nebo budovy, které by nevyhnutelně vedly k příliš vysokým nákladům (může se jednat např. o některé typy podlahových otopných soustav ve stávajících budovách).

Ekonomická proveditelnost se může ukázat jako problematická také u stávajících budov, pokud jsou náklady na instalaci samoregulačních zařízení oproti nákladům na výměnu zdroje tepla příliš vysoké. Pokud se členské státy rozhodnou vyhodnotit proveditelnost na základě nákladů, měly by upřesnit, jak se náklady vypočítávají a jak se provádí srovnání. Je možné zvážit tyto dva přístupy:

a) Srovnání přímých nákladů na instalaci samoregulačních zařízení s náklady na výměnu zdrojů tepla a stanovení prahu pro maximální poměr mezi těmito dvěma položkami. Tento přístup je v souladu s 21. bodem odůvodnění směrnice (EU) 2018/844, který zní takto:

"Instalace samoregulačních zařízení, jež individuálně regulují teplotu v každé místnosti nebo v odůvodněných případech v samostatné vytápěné zóně ucelené části budovy, do stávajících budov by mělo být zvážena, je-li ekonomicky proveditelná, například je-li cena těchto zařízení nižší než 10 % celkových nákladů na vyměněné zdroje tepla."

b) Srovnání přímých nákladů na instalaci samoregulačních zařízení s očekávanými úsporami nákladů na energie plynoucími z instalace těchto zařízení a stanovení prahu pro maximální dobu návratnosti nákladů (např. 5 let).

Ačkoli jsou oba přístupy možné, bylo by vhodné upřednostňovat druhou variantu, neboť v naprosté většině případů se počáteční náklady vrátí v krátké době (zpravidla do 2 až 3 let).

Tabulka 5

Možný výklad technické a ekonomické proveditelnosti instalace samoregulačních zařízení

b) Další úvahy související s technickou a ekonomickou proveditelností instalace systémů automatizace a kontroly budov

V naprosté většině případů se otázka, zda je instalace systémů samostatné automatizace a kontroly budov technicky a ekonomicky proveditelná, neuplatní na nové budovy, neboť:

a) návrh budovy a systému dokáže zajistit, aby nevznikly žádné technické překážky instalace systémů automatizace a kontroly budov;

b) návrh budovy a systému dokáže zajistit, aby byly náklady na instalaci systémů automatizace a kontroly budov minimální;

c) instalace systémů automatizace a kontroly budov je již součástí běžných postupů při stavbě nových, velkých jiných než obytných budov.

V případě stávajících budov může být technická proveditelnost problematická pouze tehdy, pokud nelze technické systémy budovy ovládat nebo pokud by jejich změna, díky níž by ovladatelné byly, vyžadovala významné změny systému nebo budovy, které by nevyhnutelně vedly k příliš vysokým nákladům. Takové situace mohou nastat pouze v budovách, které jsou vybaveny starými systémy, a měly by se vyskytovat pouze zřídka.

Ekonomická proveditelnost instalace systémů automatizace a kontroly budov ve stávajících budovách může být také spojena s přímými a průběžnými náklady nebo požadovanou dobou návratnosti nákladů. Možným přístupem je vyhodnotit ekonomickou proveditelnost na základě předpokládaných úspor nákladů na energie dosažených díky systémům automatizace a kontroly budov a porovnat je s přímými a průběžnými náklady na instalaci těchto systémů v průběhu životnosti systému. To lze doplnit vyhodnocením přiměřenosti přímých nákladů na instalaci těchto systémů v dotčené budově na základě parametrů, jako je např. velikost budovy nebo spotřeba energie (32).

Tabulka 6

Možný výklad technické a ekonomické proveditelnosti instalace systémů automatizace a kontroly budov

2.4. Pokyny pro provedení ustanovení týkajících se technických systémů budov a jejich inspekcí, samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov

2.4.1. Požadavky na technické systémy budovy a posuzování a dokumentace jejich celkové energetické náročnosti (článek 2, čl. 8 odst. 1 a články 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.4.1.1. Provedení definic (článek 2 směrnice o energetické náročnosti budov)

V příslušných případech by členské státy měly zvážit poskytnutí dalších upřesnění, která by doplnila definice technických systémů budov, například by podrobněji popsala schopnosti, kterých mají systémy automatizace a kontroly budov dosahovat.

2.4.1.2. Zavedení systémových požadavků (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

a) Nové technické systémy budov

Pro systémy, na které se směrnice před přijetím změn nevztahovala (systémy automatizace a kontroly budov a výroba elektrické energie na místě), budou členské státy muset určit a stanovit systémové požadavky na vnitrostátní úrovni a zajistit, aby se tyto požadavky vztahovaly na všechny aspekty uvedené v čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov: "celková energetická náročnost", "řádná instalace", "odpovídající dimenzování", "úprava" a "kontrola". Následující tabulka obsahuje nástin významu každé z těchto oblastí požadavků a uvádí příklady (pouze pro ilustraci) pro oba typy systémů, které byly na seznam technických systémů budov v rámci směrnice o energetické náročnosti budov přidány.

Tabulka 7

Různé oblasti systémových požadavků

b) Systémy, na něž se požadavky vztahovaly již před přijetím změn

V případě systémů, na něž se požadavky vztahovaly již před přijetím změn, by členské státy mohly provedení směrnice (EU) 2018/844 považovat za příležitost přezkoumat a případně aktualizovat platné systémové požadavky. Tento přezkum by mohl především představovat příležitost ke kontrole, zda platné požadavky dostatečně pokrývají různé oblasti uvedené ve směrnici o energetické náročnosti budov, a k posouzení, zda je možné tyto požadavky dále rozvíjet. Zpětná vazba od evropské sítě pro koordinovaný postup v oblasti směrnice o energetické náročnosti budov (35) naznačuje, že: i) platné požadavky se všeobecně zaměřují na úroveň požadavků na náročnost prvků; a ii) způsob řešení jiných oblastí (tj. řádné instalace, odpovídajícího dimenzování, úprav a kontroly) se může napříč EU lišit. Členské státy se proto vybízejí, aby se tohoto přezkumu zúčastnily a případně se poučily z dostupných osvědčených postupů.

c) Úvahy o nařízeních zaměřených na konkrétní výrobky v rámci směrnice o ekodesignu

Technické systémy budov zahrnují mnoho výrobků, na něž se vztahují nařízení zaměřená na konkrétní výrobky, jež provádí směrnici 2009/125/ES (dále jen "směrnice o ekodesignu"). V souvislosti s nařízeními zaměřenými na konkrétní výrobky, jež provádí směrnici o ekodesignu, která se týkají výrobků, které mohou být součástí technických systémů budov podle definice v čl. 2 bodu 3 směrnice o energetické náročnosti budov, je vhodné zdůraznit, že požadavky vyplývající z čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov se uplatní na celé systémy instalované v budovách, nikoli na náročnost jednotlivých prvků, které spadají do působnosti jednotlivých nařízení zaměřených na konkrétní výrobky, jež provádí směrnici o ekodesignu. Působnost požadavků vyplývajících z čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov na hydronickou otopnou soustavu budovy by se například vztahovala na celý systém (kotle i prvky pro distribuci a emise), zatímco působnost požadavků na ekodesign výrobků, které jsou součástí takového systému, by se uplatňovala pouze na kotle.

Je všeobecně přínosné podporovat instalaci vysoce účinných výrobků, nicméně pokud by se požadavky vyplývající z čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti uplatnily na výrobky, na něž se již vztahují nařízení zaměřená na konkrétní výrobky, jež provádí směrnici o ekodesignu, nesmí tyto požadavky přesahovat požadavky vyplývající z příslušných nařízení, neboť tato nařízení představují přímo uplatnitelná harmonizační opatření.

Zákaz konkrétních typů výrobků, které splňují příslušné požadavky na ekodesign, by šel nad rámec cíle a možností směrnice o energetické náročnosti budov, protože výrobky z jiných členských států, které splňují veškeré požadavky na ekodesign, by nemohly být prodávány na jiných vnitrostátních trzích, což by představovalo porušení základní zásady volného pohybu zboží.

Členské státy ovšem v některých případech mohou omezit volný pohyb zboží z environmentálních důvodů, ale pouze poté, co informují Komisi (36). To je v souladu s bodem odůvodnění 35a (37) a článkem 6 (38) rámce pro ekodesign.

2.4.1.3. Provedení ustanovení o posuzování a dokumentaci náročnosti systému (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

a) Systém, nebo pozměněná část?

Ustanovení čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov stanoví, že při instalaci, nahrazení nebo modernizaci technického systému budovy je třeba, aby byla posouzena a zdokumentována celková náročnost "pozměněné části a v případě potřeby aby byl posouzen celý pozměněný systém".

To znamená, že:

a) ve všech případech je třeba posoudit a zdokumentovat náročnost pozměněné části. Pokud například dojde k výměně zdroje tepla otopné soustavy – což odpovídá modernizaci systému, měl by být posouzena a zdokumentována náročnost nového zdroje tepla;

b) v některých případech (tj. "v případě potřeby") musí být posouzena a zdokumentována náročnost celého systému. To by mělo být vyžadováno v těchto třech situacích:

i. instaluje se nový systém;

ii. nahradí se celý systém;

iii. část (nebo více částí) systému projde větší modernizací, která může významně ovlivnit celkovou náročnost systému.

Případy uvedené v písm. b) bodech i) a ii) jsou jednoduché: pokud se instaluje či nahradí celý nový systém (ať už v nové, nebo ve stávající budově), je jasně zapotřebí posoudit a zdokumentovat náročnost celého (nového) systému.

V případě uvedeném v bodě iii) písm. b) dojde k nahrazení či modernizaci jedné či více částí systému, čímž se sníží jejich energetický náročnost. Protože daná část je velmi důležitá, vede tento krok ke snížení náročnosti celého systému. V tomto scénáři by měla být posouzena náročnost celého systému. Například:

a) nahrazení významného prvku (např. zdroje tepla systému) nebo velkého počtu nevýznamných prvků (např. všech topných těles v budově) by mělo být v zásadě považováno za větší modernizaci, neboť může mít významný dopad na celkovou náročnost;

b) změna aspektů celého systému (např. zlepšení izolace potrubí, nahrazení potrubí, nahrazení všech zdrojů světla, nahrazení všech radiátorů) by mělo být v zásadě považováno za větší modernizaci;

c) to samé platí v případě jakékoli modernizace či změny, která má vliv na vyvážení systému.

V následujících příkladech by posuzovací povinnost aktivována být neměla:

a) údržba a opravy, jejichž cílem je pouze zajistit bezpečný a optimální provoz systému;

b) nahrazení nevýznamného prvku systému (např. nahrazení topného tělesa).

V každém případě záleží na členských státech (nikoli na vlastnících budov a obydlí), aby ve svých vnitrostátních právních předpisech určily případy, kdy je důležité posoudit náročnost celého systému, na rozdíl od případů, kdy je vyžadováno posouzení náročnosti pouze pozměněné části.

V této souvislosti mohou členské státy rozlišovat mezi různými budovami a jejich ucelenými částmi, na něž mohou mít tato ustanovení vliv. Může se jednat například o typ budov (např. obytné nebo jiné než obytné, samostatná obydlí nebo bytové domy). To se případně může týkat i velikosti systému, neboť může být vhodnější provést podrobnější posouzení, je-li systém větší a složitější.

b) Celková náročnost

V rámci působnosti ustanovení o posuzování a dokumentaci náročnosti systému spočívá posouzení celkové náročnosti (pozměněné části nebo celého systému) v krocích nezbytných k vyhodnocení a vyjádření energetické náročnosti (pozměněné části nebo celého systému).

Pojem "celková" zdůrazňuje potřebu – v příslušných případech – posoudit náročnost systému jako celku, nikoli na úrovni výrobku či prvku. To je méně důležité, pokud se posuzuje náročnost pozměněné části.

Členské státy by měly zajistit, aby do rozsahu celkové energetické náročnosti technického systému budovy ve smyslu čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov pro účely posouzení a dokumentace spadal alespoň rozsah celkové energetické náročnosti ve smyslu čl. 8 odst. 1 pro systémové požadavky a také ty aspekty, které mohou ovlivnit celkovou energetickou náročnost v jiných oblastech požadavků (zejména kontroly). Tím se zajistí, aby bylo posuzováno a dokumentováno dodržování systémových požadavků, aby si byl vlastník tohoto dodržování vědom a aby bylo možné dodržení prokázat (např. pokud se budova či její ucelená část prodává novému vlastníkovi).

Náročnost lze posuzovat různými způsoby. Členské státy by měly upřesnit, kterým přístupem je třeba se řídit. Ty se mohou lišit v závislosti na různých faktorech (např. typu dotčeného systému, typu zásahu: instalace, nahrazení, modernizace atd.). Modernizace, jejichž rozsah a dopad je omezený, mohou vést k volnějším přístupům k posuzování, např. zaznamenání zásahu a zajištění, aby byly shromážděny všechny příslušné technické dokumenty o dotčených částech. Významnější zásahy (zpravidla instalace či nahrazení) mohou vyžadovat důkladnější posouzení dopadu na systém jako celek, např. na základě simulace náročnosti systému v rámci výroby a na základě ověření klíčových schopností systému po jeho instalaci.

Při určování přístupu k posuzování náročnosti by členské státy měly zajistit soudržnost s požadavky vyplývajícími z článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov na inspekce otopných soustav, klimatizačních systémů a systémů větrání, především pokud jde o (případný) požadavek na posouzení schopností systému za typických nebo průměrných provozních podmínek. Jsou-li například k dispozici pokyny nebo předlohy pro inspekce technických systémů budov podle článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov, je možné na ně v rámci posouzení náročnosti podle článku 8 směrnice o energetické náročnosti budov odkázat.

c) Dokumentace náročnosti systému

Ustanovení čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov vyžaduje, aby výsledky posouzení náročnosti systému (nebo jeho pozměněné části) byly zdokumentovány a předány vlastníkovi budovy. Členské státy mohou samy určit podobu a obsah takové dokumentace, jež se mohou v závislosti na typu dotčeného zásahu lišit. V této souvislosti by ovšem měly členské státy zajistit, aby se dokumentace vztahovala na rozsah provedeného posouzení a aby byla užitečná pro ověření dodržení minimálních požadavků na energetickou náročnost stanovených podle čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov a pro certifikaci energetické náročnosti (viz další pododdíl). Členské státy mohou taktéž samy určit, jakým způsobem má být dokumentace vlastníkovi budovy předána.

d) Souvislost s požadavky na energetickou náročnost budovy a certifikáty energetické náročnosti

Cílem povinností vyplývajících z čl. 8 odst. 9 směrnice o energetické náročnosti budov v oblasti dokumentace náročnosti systému (nebo pozměněné části) je zajistit, aby vlastníci budov měli k dispozici aktuální informace o náročnosti technického systému budovy. Takové informace lze například využít pro certifikaci energetické náročnosti nebo k ověření splnění minimálních požadavků na energetickou náročnost (např. když budova prochází větší renovací). Členské státy mohou samy rozhodnout, zda je na základě posouzení energetické náročnosti technického systému budovy (nebo jeho pozměněné části) třeba vydat nový certifikát energetické náročnosti.

2.4.2. Inspekce otopných soustav a klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro vytápění a větrání a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání (článek 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.4.2.1. Inspekce otopných soustav a kombinovaných systémů pro vytápění a větrání (článek 14 směrnice o energetické náročnosti budov)

a) Systémy, u nichž je třeba provádět inspekce

V rámci změny znění směrnice o energetické náročnosti budov došlo k rozšíření seznamu systémů, které podle čl. 14 odst. 1 podléhají inspekcím, a inspekce se nyní vztahují i na kombinované systémy pro vytápění a větrání.

Členské státy by do svých vnitrostátních právních předpisů měly zahrnout definici "kombinovaného systému pro vytápění a větrání"

Členské státy by měly zajistit, aby definice takových systémů zahrnovala tepelná čerpadla, a určit, zda spadají do působnosti článků 14 a 15 směrnice o energetické náročnosti budov (viz oddíl 2.3.2.4).

b) Jmenovitý výkon

V čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov se vyžaduje, aby byly prováděny inspekce systémů s jmenovitým výkonem vyšším než 70 kW. Před změnou znění směrnice o energetické náročnosti budov byl v čl. 14 odst. 1 této směrnice stanoven práh jmenovitého výkonu pro inspekce kotlů pouze na 20 kW.

Tato změna má vliv jak na práh jmenovitého výkonu (který se zvýšil z 20 kW na 70 kW), tak na jeho rozsah, který je třeba zvážit při určování jmenovitého výkonu. Před změnou znění se určování jmenovitého výkonu vztahovalo pouze na kotle, zatímco nyní se určování podle směrnice o energetické náročnosti budov odkazuje na systém jako celek. Na systémy s více zdroji tepla (např. systémy typu 1 a typu 2 podle popisu v oddíle 2.2) by se rovněž měla vztahovat povinnost stanovená v čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov, pokud celkový výkon více zdrojů tepla obsluhujících stejnou oblast nebo ucelenou část budovy přesáhne 70 kW.

Jak je uvedeno v 39. bodě odůvodnění směrnice (EU) 2018/844, mohou se členské státy rozhodnout i nadále uplatňovat již používané režimy inspekcí, včetně inspekcí menších otopných soustav (tj. s jmenovitým výkonem 20 kW až 70 kW). Pokud se členské státy rozhodnou tyto režimy i nadále uplatňovat, nemusí o těchto přísnějších požadavcích Komisi informovat.

c) Výkon za typických nebo průměrných provozních podmínek

Podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov musí členské státy rozsah inspekcí rozšířit tak, aby v příslušných případech zahrnovaly posouzení systému za typických nebo průměrných provozních podmínek.

Členské státy by měly určit, jaké změny metodiky inspekcí jsou zapotřebí. Při tom by se měly zaměřit na požadavky na inspekce a na pokyny pro jejich provádění.

d) Výjimky na základě smluv nebo dohod o energetických službách

Členské státy mohou své vnitrostátní právní předpisy aktualizovat tak, aby obsahovaly výjimky pro budovy, na něž se vztahuje dohodnuté kritérium energetické náročnosti nebo smluvní ujednání o dohodnuté míře snížení energetické náročnosti. Členské státy mohou rovněž zahrnout výjimky pro budovy provozované provozovatelem služby či sítě.

Pokud se členské státy rozhodnou, že takové výjimky umožní, měly by zajistit, aby se nové právní předpisy zabývaly definicí "kritéria energetické náročnosti" nebo "smluvního ujednání o dohodnuté míře energetické náročnosti".

Pokud se členské státy rozhodnou zahrnout výjimky podle čl. 14 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov, musí zajistit, aby byl celkový dopad tohoto přístupu stejný jako dopad inspekcí podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov.

Aby byla tato rovnocennost zaručena, doporučuje se, aby členské státy využily možnosti uplatnění článku 18 směrnice o energetické účinnosti a vytvořily veřejně dostupný seznam certifikovaných/akreditovaných společností. Kromě toho by členské státy musely vytvořit veřejně dostupné vzory smluv o energetických službách v souladu s přílohou XIII směrnice o energetické účinnosti.

V členských státech, které seznam certifikovaných/akreditovaných společností nebo veřejně dostupné vzory smluv o energetických službách nemají, by měla být rovnocennost určována na základě individuálního posouzení jednotlivých případů. V takové situaci by smluvní strany mohly tento postup usnadnit tím, že ke své smlouvě připojí přílohu, která jasně určí následující body z přílohy XIII směrnice o energetické účinnosti:

a) zaručené úspory, jichž má být dosaženo prováděním opatření obsažených ve smlouvě;

b) trvání a důležité milníky smluvních podmínek a výpovědní lhůta;

c) referenční údaj umožňující zjistit dosažené úspory;

d) povinnost provádět v plném rozsahu opatření obsažená ve smlouvě a zdokumentovat veškeré změny provedené v průběhu projektu;

e) jasná a transparentní ustanovení o měření a ověřování dosažených zaručených úspor, kontrolách kvality a zárukách (v ideálním případě s odkazem na vnitrostátní normy nebo normy EU).

e) Volitelné požadavky pro obytné budovy

Ustanovení čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov odkazuje na možnost zavést obě funkce (tj. elektronické monitorování a účinné řízení) pro obytné budovy.

Členské státy, které se požadavky pro obytné budovy rozhodnou zavést, by měly stanovit jasnou definici významu funkcí průběžného elektronického monitorování a účinného řízení.

Ustanovení čl. 14 odst. 5 směrnice o energetické náročnosti budov jsou volitelného charakteru (obsahují tedy sloveso "mohou") a neobsahují podrobnosti o prahových hodnotách pro jmenovitý výkon. Místo toho implicitně odkazují na všechny obytné budovy bez ohledu na jejich velikost. Doporučuje se, aby členské státy při stanovování požadavků zohlednily rozdíly mezi typy systémů nebo budov.

f) Výjimky na základě systémů automatizace a kontroly budov nebo funkcí průběžného elektronického monitorování a účinného řízení

Směrnice o energetické náročnosti budov od inspekcí osvobozuje technické systémy budov, které splňují požadavky čl. 14 odst. 4 (systémy automatizace a kontroly budov) a čl. 14 odst. 5 (volitelné požadavky pro obytné budovy).

Členské státy musí aktualizovat vnitrostátní právní předpisy, aby zahrnovaly definici systémů automatizace a kontroly budov.

Členské státy se mohou rozhodnout, že práh pro požadavek na instalaci systémů automatizace a kontroly budov uvedený v čl. 14 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov sníží. Tyto budovy, na něž se nový požadavek vztahuje a mají instalovaný systém automatizace a kontroly budov, by měly být rovněž osvobozeny od inspekcí.

Členské státy se mohou rozhodnout, že rozšíří osvobození od inspekcí pro jednotlivé majitele budov se systémy s jmenovitým výkonem nižším než 290 kW, které mají instalovaný systém automatizace a kontroly budov v souladu s čl. 14 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov. Členské státy, které tuto výjimku rozšíří, by o tomto kroku měly informovat Komisi v rámci oznámení o svých prováděcích opatřeních.

Členské státy, které se rozhodnou zavést požadavky pro obytné budovy, by rovněž měly zvážit výjimky z inspekcí.

g) Alternativní opatření

Provedení článku 14 směrnice o energetické náročnosti budov je pro členské státy, které se rozhodnou uplatňovat alternativní opatření, do velké míry dotčeno pouze změnami působnosti, prahů a výjimek (viz oddíl 2.3.2.8). Členské státy mohou i nadále uplatňovat opatření ve stejném rozsahu.

Členské státy, které již uplatňují alternativní opatření, musí podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov zajistit, aby používaná opatření byla rovnocenná s opatřeními podle čl. 14 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov. To může vyžadovat přizpůsobení alternativních opatření. Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov musí členské státy ve zprávě Komisi zdokumentovat rovnocennost opatření a tato zpráva musí být odevzdána před tím, než se jakákoli nová nebo pozměněná opatření začnou uplatňovat.

Pokud se v určitém okamžiku po provedení směrnice o energetické náročnosti budov členský stát rozhodne změnit rozsah nebo působnost stávajících opatření nebo zavést nová opatření, musí Komisi o těchto změnách informovat. To provede tak, že předloží zprávu o rovnocennosti opatření před tím, než se nová nebo pozměněná opatření začnou uplatňovat.

V souladu s nařízením (EU) 2018/1999 musí každý členský stát předložit zprávu o rovnocennosti vyžadovanou v rámci směrnice o energetické náročnosti budov jako součást svého vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu. Harmonogram pro předložení vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu a zpráv o pokroku je uveden v oddíle 2.3.2.9.

Pokud členskému státu časově nevyhovuje možnost předložit zprávu o rovnocennosti spolu s vnitrostátním plánem v oblasti energetiky a klimatu, může ji předložit přímo Komisi. Členský stát ovšem musí zajistit, aby byla zpráva o rovnocennosti také zahrnuta do další fáze vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu.

2.4.2.2. Inspekce klimatizačních systémů a kombinovaných systémů pro klimatizaci a větrání (článek 15 směrnice o energetické náročnosti budov)

Stejně jako v případě článku 14 musí být i požadavky článku 15 směrnice o energetické náročnosti budov začleněny do vnitrostátního práva. Povinnosti vyplývající z článku 14 jsou stejné jako ty z článku 15. Ustanovení této přílohy týkající se článku 14 by se měla rovněž obdobně uplatnit v souvislosti s článkem 15.

Informace o způsobu provedení článku 15 směrnice o energetické náročnosti budov jsou uvedeny v oddílech 2.4.2.1(a) až 2.4.2.1(g) této přílohy:

a) systémy, u nichž je třeba provádět inspekce (oddíl 2.4.2.1 písm. a));

b) jmenovitý výkon (2.4.2.1 písm. b));

c) výkon za typických provozních podmínek (2.4.2.1 písm. c));

d) výjimky na základě smluv nebo dohod o energetických službách (2.4.2.1 písm. d));

e) volitelné požadavky pro obytné budovy (2.4.2.1 písm. e));

f) výjimky na základě systémů automatizace a kontroly budov nebo funkcí průběžného elektronického monitorování a účinného řízení (2.4.2.1 písm. f));

g) zajištění provedení čl. 14 odst. 3 směrnice o energetické náročnosti budov – alternativní opatření (2.4.2.1 písm. g)).

2.4.3. Požadavky na instalaci samoregulačních zařízení a systémů automatizace a kontroly budov (čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 4 a čl. 15 odst. 4 směrnice o energetické náročnosti budov)

2.4.3.1. Provedení požadavků na instalaci samoregulačních zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov)

V rámci povinností na instalaci samoregulačních zařízení (čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov):

a) musí být před uplynutím lhůty pro provedení každá nová budova vybavena samoregulačními zařízeními. To by mělo být zajištěno v případě budov, pro které se žádosti o povolení předkládají po uplynutí lhůty pro provedení;

b) musí být všechny stávající budovy, v nichž dojde po datu vnitrostátního provedení těchto povinností k výměně zdrojů tepla, vybaveny samoregulačními zařízeními.

Tyto povinnosti se uplatní vždy, až na nepříliš časté nebo vzácné případy, kdy instalace takových zařízení není technicky nebo ekonomicky proveditelná.

Členské státy by měly o těchto požadavcích s dostatečným předstihem informovat, aby je mohli odborníci při navrhování nových budov a při přípravě výměn zdrojů tepla ve stávajících budovách s dostatečným předstihem zohlednit.

Při provádění požadavků na instalaci samoregulačních zařízení by členské státy měly zajistit, aby byla očekávaná schopnost samoregulace takových zařízení jasně vyjádřena a aby byla v souladu se schopností uvedenou v čl. 8 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov, jak je podrobně uvedeno v oddíle 2.3.3 této přílohy.

Ve směrnici o energetické náročnosti budov je tato schopnost samoregulace vyjádřena technologicky neutrálním způsobem. To poskytuje flexibilitu, pokud jde o konkrétní řešení pro dosažení této schopnosti. Ačkoli lze tuto flexibilitu považovat za přínosnou (neboť projektantům a osobám zajišťujícím instalaci umožňuje…